Tanec života - Jen postůj, poutníče...
oooooooooo
OOOOOOOOO
Tanec života
,,Každý den někdo bojuje, každý den někdo pláče. Každý den nás trápí nepokoj, strach a zlost. Každý den tolik slz pluje světem, bůh ví, kde. Dělejme něco s tím, jinak potopí nás i naše sny déšť slaných slz. To je jedno, jakého jsme původu či barvy pleti, protože je jedno nebe na Zemi i jedno Slunce nad námi, my jako děti po lásce toužíme, která nezná hranice. Jedno je nebe pro všechny a naše srdce prahnou po lásce. Bez bojů, nenávisti je možno žít na tomto světě. Bez bojů a bez slz je možno si představit tento svět, aby pokoj zaclonil strach, nenávist a zlost. Rozfouká vítr naše slzy, nechť zmizí naše trápení dřív, než jaro změní svět. Pamatujme, že svět náš pořád existuje, pokud láska je v nás. Tak milujme ze všech sil - sebe i všechny ostatní, protože jen láska zvítězí nad vším a nemá na ni ani čas. A když je nejhůř, nezapomeňme, že život různé písně zpívá a melodie hraje."
,,Když v srdci máš žal a v očích slzy, zapamatuj si tato slova: Tančím živote s tebou, tančím tolik let, nejednou se mi v hlavě zatočilo. Různě s tebou se mi tančilo, někdy smích a někdy pláč, i nejednou už tak bylo, že ani ty a ani já neměli jsme v tanci stejný krok. Tanči se mnou, můj živote, hudba ještě hraje, dokud světlo svítí, dokud mám v srdcí žár. Tanči se mnou, můj živote, až do bílého dne, zpaměti těch pár not znám. Nenechávej mě samou, protože bez tebe není mě, nemáme se spolu až tak zle. Nejednou jsem se už ztratila, pak jsem se nalezla v řece svých vlastních slov, ale naštěstí tak se vždy stalo, že ty i já nalezli jsme se. Tanči se mnou, můj živote, hudba ještě hraje, dokud světlo svítí a v srdcí života žár, tanči se mnou, můj živote, až do bílého dne, zpaměti znám těch pár not, a tak, živote, tanči se mnou dál, zpívám s tebou, můj živote, duet již tolik let. Několikrát šachy jsme spolu hráli, někdy šach a někdy mat, dobře s tebou se zpívalo a hrálo. Tanči se mnou, můj živote, hudba ještě hraje, dokud světlo svítí a v srdcí lásky k životu žár... ."
Dagmar N.
OOOOOOOOOOO
Jen postůj, poutníče ...
Jen postůj, poutníče…
nad hlavou slunce
a oslnivá nádhera léta.
Za zády hřmějící varhany –
u nohou hluboko pod schodištěm
k chrámu leží Země.
Vidíš až k Jeseníkům,
k Brnu i k Velké Moravě
a na východě stíny Tater.
To je Tvůj domov.
To je ta vlast,
o níž kdysi slýchals,
ale dnes už nevíš,
co to je.
Tak postůj, poutníče.
Ten chrám za zády
a znění varhan
tak to je srdce,
stále ještě tluče…
Ale že nepřišels rozjímat
a šeptat modlitby ke Svaté Matce?
Nevadí.
Žes chtěl jen uniknout
a na chvíli zapomenout
na svoje bolesti a úzkosti,
na všechny hrůzy a zloby světa?
Žes chtěl zahlédnout oblohu nad hlavou
a cítit vůni trav a pryskyřice v lesích?
Že vlast Tě dávno nezajímá,
ani ruka,
jež z ní stále zmítá
a MATKA nad bronzovou branou
v Tobě dávno mlčí ?
Že máš raději lásku na psí knížku
než Boží požehnání
a těch knížek po kapsách raději víc ?
Jen postůj, poutníče…
Jsi přece svobodný,
moderní člověk,
jen trochu unavený
a zklamaný životem i světem.
Přišel jsi na výlet,
ne si trápit hlavu,
chrám přírody Ti stačí.
Nevadí, odtud vidíš všechno,
celou Moravu,
lesy i vůni pryskyřice
i to hemžení tam dole,
jemuž chceš uniknout.
A cítíš také všechno –
někdo však
v Tobě stále šeptá
a zneklidňuje.
Slyšíš ho ?
Nemáš nic,
čím bys ucpal uši.
Pod nohou jen starý kámen schodů,
je stále pevný jako láska
a víra těch minulých.
Každý schod označili jménem.
To jsou přece Tvoji,
i když je neznáš
a nechceš o nich slyšet.
I tak jsi tady doma,
tak jaký výlet.
Jsi jenom ten dávný zbloudilec
hledající cestu a vědoucí,
že OTEC rád počká.
Nespěchej, poutníče,
ON má dost času.
To jenom nám tak ubíhá
a zoufale schází.
Jistě jsi už dávno pochopil,
že máme v tomto nádherném,
opojném a slunném letním dni,
do něhož sis tak radostně vyšel,
abys zhlédl tu milovanou Zemi
i s těmi jmény v kameni,
šeptajícím hlasem v Tobě
a čekajícím OTCEM,
jen jedinou jistotu
MEMENTO MORI – POUTNÍČE!
Pavel Hejcman
oooooooooooooooooooooooo
