XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Je něco mezi nebem a zemí
... Tři přání - Tři přání ...
,,Před pěti lety začala jedná obyčejná žena z Moravy věřit na zázraky. Proč ? V té době byla těžce nemocná, lékař zjístil, že má rakovinu. Její manžel přišel o práci a aby toho nebylo málo, cítila, že jsou proti ni prováděny útoky prostřednictvím černé magie."
,,Jela vyřizovat nějakou záležitost do vedlejšího města. Kostel na tamním náměstí měl pootevřené dveře a paní podlehla neodbytnému dojmu, že jsou otevřené právě pro ni. Vešla dál a její pozornost upoutala socha stojící asi deset metrů za uzavřenou kovovou mříží. Byl to muž, měl dlouhé černé vlasy a vousy. Na sobě měl dlouhou modrou řízu. Nemohla od něj odtrhnout oči, jeho zjev ji fascinoval - úplně hypnotizoval."
Čtenářka píše : ,,Začala jsem s ním v myšlenkách komunikovat. Poprosila jsem ho o tři přání. Ať manžel najde práci, ať se uzdravím, ať ustanou útoky z jiného světa na mou osobu. Požádala jsem ho zároveň, aby mi dal nějaké znamení, jestli mne vyslyšel. Pokynul mi rukou. Myslela jsem, že se mi to jen zdá, tak jsem znovu poprosila o znamení. Jeho šat se rozvlnil a opět mávl rukou. Poděkovala jsem, ale stejně jsem si myslela, že se mi to snad jen zdálo."
,,Žena chtěla kostel opustit, ale nemohla se pohnout. Ruce ani nohy ji neposlouchaly, byla celá ztuhlá. Tak svatého poprosila, ať ji propustí, jinak, že ji ujede autobus."
,,Na to jsem ucítila, jak se mi nad hlavou rozlévá zvláštní světlo, které postupně prostupovalo celé mé tělo, potom jsem už byla volná, mohla jsem jít."
,,To vše se stalo v den, kdy její manžel volal do jisté firmy kvůli zaměstnání, ale byl odmítnut, řekli mu, že pro něj volné místo nemají. Za dva dny se však z téže firmy ozvali sami, že může nastoupit."
,,Paní se skutečně uzdravila z nemoci a opět může pracovat, útoky rovněž přestaly. Všechno se náhle vyřešilo jako mávnutím kouzelného proutku."
,,Když do města zavítala znovu po půl roce, zamířila opět do kostela, chtěla osobně svaté soše poděkovat. Ale ta socha tam nebyla a všichni lidé, kterých se ptala, ji tvrdili, že tam nikdy žádnou sochu takovou neměli."
Z Moravy
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
... Pomoc ve smutku - Pomoc ve smutku ...
,,Před 29 lety mi zemřel manžel, bylo mu tehdy pouhých padesát. Brala jsem si ho jako vdovce se třemi dětmi, byl o třináct let starší než já. V době, kdy odešel na věčnost jsme měli už dětí sedm a nově postavený patrový dům. Tato ztráta byla pro mne velmi bolestná a krutá také pro to, že on o všem rozhodoval, vše řídil. Mým posláním byla práce v domácnosti a starost i péče o děti. Potýkala jsem se se zoufalstvím a beznaději. Jedné noci se mi však zdál sen, který mi přinesl úlevu. Viděla jsem v něm manžela běžet. Byl šťastný, usmíval se a vlasy mu vlály. Vše bylo jak ve zpomaleném filmu a dolní čas těla měl skrytou v oblacích. Po probuzení jsem věděla, že je manželovi dobře, výraz jeho tváře vnesl klid a pokoj do mé duše. I po tolika létech mám ten snový obraz stále živě před očima. Jsem věřící, ale občas ve své víře tápu. V tom případě jsem však přesvědčena, že to byla duševní posila od mého nebožtíka manžela."
Alžběta H., Orličky
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
... Rozloučení - Rozloučení ...
,,Manželova maminka žila poslední léta v domově důchodců. Trpěla cukrovkou a skoro oslepla, nemohla se sama o sebe postarat a já ještě pracovala a nemohla jsem o ni dennodenně pečovat. Na víkendy jsme jezdívali na chalupu a v neděli jsme se pravidelně stavovali u maminky na návštěvě. Jedne páteční noci jsme se oba s manželem kolem půlnoci náhle probudili. Oběma se nám zdálo o mamince. Mně se zdálo, že šla po obloukovém mostě, zastavila se v polovině cesty, na vrcholu oblouku. Říkala jsem ji, ať se vrátí, že ji máme rádi, ale jen mi zamávala rukou. Manželovi se rovněž zdálo, že s maminkou mluvil. V sobotu odpoledne jsme se potom dozvěděli, že maminka ten den kolem poledne zemřela. Odešla klidně a tiše, usnula a víc se neprobudila."
Jiřina P., Otrokovice
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOoOOOOOOOOOOOOOO
... Duch zachránce - Duch zachránce ...
,,Paní Petře P. dělal svého času za života peklo tchán. Došlo to tak daleko, že ji dokonce fyzicky napadl a před očima dvou malých synů málem uškrtil : ,,Děti vyděšeně plakaly, myslela jsem, že je to můj konec. Ale náhle ruce z mého krku pustil." Paní Petra netušila, co ji zachránilo život. Tchánovi se potom vyhýbala, jak jen to šlo. Starý muž začal hodně pít a netrvalo dlouho, zemřel. Teprve po jeho smrti se dozvěděla od příbuzných, kterým se ve slabé chvilce svěřil, co se v době, kdy ji atakoval, vlastně odehrálo : ,,Přiznal se, že mě chtěl skutečně zabít. Jak mě škrtil, v jistý okamžik najednou uviděl za mnou stát přízrak své mrtvé manželky, která podlehla již dříve zákeřné rakovině. Mohu tedy říci, že mi život zachránil duch tchýně." Zřejmě se tak duše ženy odměnila paní Petře za to, že se o ni starala a pečovala o ni až do samého konce. Nezištné chování dobra se zkrátka vyplácí."
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
... Přízrak - Přízrak ...
,,Tento příběh se stal před dnem Památky zesnulých před devíti lety. Manžel odjel autem na noční směnu a ráno se nevrátil. Měly jsme s dcerou zlé tušení, které se po dotazu na dálniční policii potvrdilo. Manžel měl těžkou nehodu, kterou nezavinil, ale přišel u ni o život. Dcera sama rozvedená s pětiletou vnučkou mi byly oporou. Ale ta noc, to nikomu nepřeji. Nemohla jsem spát, vše na mě padalo. Bydlíme na kraji vsi a mé kroky vedly ven, za vesnici. šla jsem podel potoka a snažila se v hlavě trochu srovnat myšlenky. Co si jen samy tři v tom světě počneme ? Zvedla jsem v zamyšlení hlavu a proti mě se objevilo cosi - snad mlha nebo vodní pára - nevím ,ale slyšela jsem zároveň hlas, který mi říkal, že to nesmím vzdát, že musím být silná, pomoci dceři a vnučce, protože nikoho jiného už nemají. Hlas domluvil a vidina zmizela. Pomohl mi, opravdu jsem se vzchopila a našla v sobě sílu, pomáhám dceři s výchovou vnučky."
Helena P., Praskolesy
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
Mé zážitky a postřehy
Jsem věřící, ale racionálně uvažující člověk, mnohé se snažím logicky vysvětlit. Jsou ovšem případy, na které má logika nestačí, setkávám se s neuvěřitelnými příhodami. Je mi 63 let, jsem v důchodu, ale pracuji jako zdravotní sestra v terénu v rámci domácí péče. V roce 1995 na Vánoce jsme měli doma betlémské světlo. Svíce hořely na několika místech v bytě. Manžel s devatenáctiletým synem sledovali televizi a já usnula na gauči.
Najednou jsem se probudila hrůzou, že někde hoří. Podotýkám, nebyl to sen, vnímala jsem to jako skutečnost, která mě probudila. Vyskočila jsem s výkřikem: „Hoří!“ Manžel se synem běhali po bytě, jestli někde něco nechytlo od svíček, ale vše bylo v pořádku. Jen já ne - zbledla jsem, cítila svalovou bolest v celém těle, chvěla jsem se a bylo mi na zvracení. Intenzivně jsem cítila kouř a spáleninu a nechápala, že oni necítí nic. Po chvíli jsem se uklidnila, příznaky zmizely.
Jenže stejná situace opakovala i další rok na začátku října, ovšem bez betlémského světla. Opět jsem si zdřímla na gauči a zase měl probudil děs z požáru. Když jsem začala křičet, že hoří, syn mi řekl: „Mami, nech toho.“ Ale já vyváděla, celá jsem se chvěla, bylo mi zle, vnímala jsem kouř a spáleninu. Manžel zotvíral okna, jestli to nejde z venku, ale nikde nic. Já se po chvíli uklidnila, ale začal ve mně hlodat pocit, že se něco zlého stane.
Druhý den jsem s tím svěřila kamarádce, že mám strach, že někdo uhoří, že se bojím o svou rodinu. Tu noc mě vzbudil manžel se slovy: „Vstávej, u sousedů hoří!“ Doběhla jsem k oknu. Naproti nám hořel dům, plameny šlehaly k nebi, sirény houkaly, lidé křičeli, eternit praskal a ten strašlivý kouř a spálenina! Opět jsem cítila svalovou bolest, nohy se mi podlamovaly, bylo mi na zvracení. Vzpomněla jsem si, že jsem přesně tohle cítila tenkrát na Vánoce a teď před dvěma dny. Dům se podařilo kromě střechy zachránit, ale sousedka uhořela.
V roce 2007 jsme měli s mým tehdejším přítelem a současným manželem jiný velice emotivní zážitek. Koupili jsme rekreační domek u Teplic nad Metují. Byl několik let opuštěný, jeho stav tomu odpovídal. Zahrada ve svahu byla zarostlá náletem, dřevinami, tak jsme káceli a řezali, aby sluníčko mohlo do chaloupky. Na podzim jsme se pustili do kácení vzrostlejšího stromu. Ten den už byli ostatní chalupáři pryč a vesnička jak po vymření. Podotýkám, že v té době mi bylo 59 a manželovi 70 let. Strom stál na stráni, nad domkem. Vyměřili jsme si směr pádu stromu do stráně. Manžel ovázal kmen dvěma provazy o sousední stromy, já držela konce provazů. Má pozice připomínala ukřižování. Manžel udělal do stromu zářez a chtěl pokračovat řezem z druhé strany. Jenže začal výš, než měl, strom se nachýlil nad domek. Skříplo mu to pilu a co teď? Nikde ani živáčka, jen dva staří zoufalci. Cítila jsem, jak strom vlastní váhou povoluje provazy otočené kolem sousedních kmenů a já to dlouho s rozpaženýma rukama neudržím. Brečela jsem nahlas a prosila pána boha o pomoc. Manžel se snažil klínem vytlouct pilu.
Jak jsme tam tak bojovali se zoufalou situací, najednou jde kolem 5 mladých, hezkých mužů, na sobě měli nějakou uniformu, připomínalo mi to jakoby období války Sever proti Jihu. Měli s sebou korouhev a hezky nás pozdravili. Manžel jim říká: „Hoši, prosím, pojďte nám pomoct.“ Mládenci vyběhli k nám, dva a dva se chopili provazů, pila vypadla a ten pátý strom podržel. Kmen spadl přesně tam, kam měl. Utíkala jsem pro peníze, že jim zaplatím, ale nechtěli ani slyšet. Prý je jejich úkolem konat dobré skutky, byli to studenti teologie a šli pěšky do kostela do Teplic nad Metují.
Druhý den jsem koupila kvalitní bílé víno a jeli jsme za nimi do kostela. Lidé zrovna vycházeli po mši a mládenci byli v sakristii u pana faráře, jehož byli hosty. Mile se na nás usmál a poručil našim zachráncům, že to víno si musí vzít a připít si s námi na to veliké štěstí. Nebýt jich, dopadlo by to moc špatně. Tehdy jsem netušila, že mi tito hoši pomohou ještě jednou, byť jen ve snu. V roce 2008 začal můj přítel (současný manžel) prosazovat, že bychom se měli vzít. Prý má být ve všem pořádek, tudíž i ve vztahu. On má tři odrostlé syny, kteří už mají své rodiny, mé tři děti jsou na tom stejně. Pokud bychom je zvali na svatbu, bylo by to hodně lidí. Rozhodli jsme se pro svatbu jen se dvěma svědky, abychom nikoho neurazili.
Byl začátek listopadu, když se manžel ptal, kdy se tedy vezmeme. Přemýšlela jsem a řekla, že dvaadvacátého mám svátek. Koukla jsem, který je to den a byla to sobota. Přestože jsem z Prahy, tam jsme svatbu nechtěli, Teplice pro nás byly zajímavější. Zjistili jsme, že 22. listopad je u nich oddací a vyjdou nám vstříc, že si můžeme zvolit jakoukoli hodinu. Dvacátého listopadu jsme jeli na chaloupku s tím, že si zařídíme vše potřebné. Hostina i nocleh už byly zamluvené ve Skalním městě, poblíž Adršpachu. Bylo třeba stihnout koupit kytku, zajet ke kadeřnici atd. Jenže 21. začalo chumelit, do toho pak pršelo, přišly mlha a náledí. A naše auto mělo zimní obutí v Praze! Zmocnily se mě beznaděj a zoufalství, jak to všechno zvládneme. Brečela jsem a chtěla vše zrušit.
Přišlo ke mně ve snu těch 5 mládenců, kteří nám pomohli při kácení, a říkali, že nemám plakat, že nám zase pomohou. Manželovi jsem ráno nic neřekla, jen jsem čekala, co se bude dít. Rozhodli jsme se jet do Náchoda vlakem, manžel vyzvedl objednanou kytici a já si zašla ke kadeřnici. Koupili jsme zákusky a chlebíčky a jeli zpět na chaloupku. Ve stejném vlaku jeli z Prahy i naši známí – svědkové a počasí se začalo jako na objednávku měnit. Bylo sice 20 centimetrů sněhu, mrazivo, ale slunečno. Sluníčko nás provázelo po celý den. Auto zvládlo cestu na úřad i do hotelu, který byl otevřený první den, neboť tam malovali a my byli jedinými hosty.
U vchodu nás čekali majitel se svou paní, s přípitkem a kytkou, i rozbitá sklenice pro štěstí. Uvnitř byl nádherně prostřený stůl a při pohledu z okna jsem žasli nad tou nádherou, kterou nám vytvořilo počasí. Stromy byly obalené jiskřícím sněhem a ve slunci se bělaly skály. Naši známí tvrdili, že je to od přírody také takový svatební dar pro nás. Já se teprve potom zmínila o těch mladících ve snu, co mi slíbili pomoc. Vše bylo zvláštní a neskutečně krásné. Druhý den nás čekal opět slavnostně upravený švédský stůl a po snídani odjezd na chaloupku. Kolem poledne jsme pak jeli vlakem zpátky do Prahy, provázely nás hezké dojmy.
Do dnešního dne věřím, že nám tak bylo požehnáno, máme krásný vztah, přestože jsem sňatek uzavřeli „na stará kolena“. A musím připomenout ještě jednu zajímavost. Vše důležité v mém životě nese s sebou číslo 8. Říká se, že je to číslo nekonečna. Mám rok narození 1948, první sňatek jsem uzavírala v roce 1968, druhý sňatek 22. 11. 2008, jsem z osmi dětí, datum narození dětí i prvního manžela obsahuje číslo 8, druhý manžel se narodil 28. den roku 1938, mé nástupy do zaměstnání, úmrtí mých blízkých - vše, co je spojeno se mnou a změnami v životě má v sobě číslo 8.
Přišla jsem na to vlastně náhodou, přemýšlet jsem nad tím začala, když jsme plánovali s druhým manželem svatbu, nestačila jsem se divit. Ale mám vlastně ještě jednu zvláštnost. Pokaždé, když má zemřít někdo z mých blízkých, mám sen, kde se to dozvím v symbolické formě. V případě dlouhodobě nemocného otčíma jsem viděla ve snu smuteční průvod, který začínal u hřbitovní brány a konec u jeho rodného domu a maminka mi v tom snu povídá: „Jdi a zeptej se, kdy se to pohne“, v tom jsem se probudila.
Druhý den přišel telegram, že otčím zemřel. To bylo roku 1995. Roku 1998 jsem měla zvláštní sen, vešla jsem do místnosti, tam u prostřeného stolu sedělo mnoho lidí. Jak jsem vstoupila, všichni povstali. Byla cítit pieta, nikdo nemluvil. Stála tam i maminčina maminka, má milovaná babička. Měla před sebou narozeninový dort se sedmdesátkou. Nemluvila, jen se smutně na mě dívala. Když jsem pak navštívila maminku, probíraly jsme kde co a já jí sen převyprávěla. Podívala se na mě, zvedla ukazováček a řekla: „Pamatuj si, že ta moje mamka ti řekla, kdy já umřu.“ Narodila se 17. 8. 1929 a zemřela v červnu 2000, těch 71. narozenin se opravdu nedožila. Když měl zemřít můj první manžel, pořád jsem ve snu uklízela a dělala pořádek, ten sen se opakoval třikrát…
Černošice
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
Když jsem se přiblížil ke stradonickému kříži, stlačila mi hruď nedefinovatelná úzkost. Setkávám se s proslulými přízraky? Uvidím alespoň zelenkavá světýlka? Neviděl jsem nic, přesto mi u kříže nebylo do skoku. A to je podivné, protože většinou jsou tyto tvarové zářiče doslova napuštěny kladnou energií z motliteb věřících, jako antény ji vysílají na každého nově příchozího. Jenže nelze zapomínat, že stojíme v místech bývalého hradiště. Pohanská božstva toto území jistě hlídají. A navíc - křesťanský kříž je tažen ďábly přímo do pekla. Nejproslulejší české oppidum dostalo svůj název podle blízkých Stradonic. Od poslední návštěvy se tu téměř nic nezměnilo, jen přibyly referáty o záhadách. Například paní Běla z Rakovnicka tu o prázdninách viděla velmi podivného černého psa (my kdysi také!) a rodina pana Tuháčka zažila šok při večerní cestě touto krajinou, stalo se to na jaře roku 2006. „Šli jsme kousek od kříže, když se objevilo jasné světlo. Zářilo skoro bíle. Mysleli jsme, že tu kluci odpalují nějaké petardy, ale nikoho jsme nezahlédli a nic neslyšeli. Světlo zhaslo a na blízkém poli se zatřpytil podivný svit, jako kdyby tam někdo rozhodil světélkující rybářskou síť. To už jsme dostali strach a raději zvolili ústup,“ říká hlava rodiny. Opravdu to bylo tak strašidelné přírodní divadlo, že se ho polekala pětičlenná skupina? Nebo jen přehánějí?
Bývalé oppidum bylo zbudováno Kelty pravděpodobně v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Oblast měla stálé osídlení již v dobách halštatských. V 19. století tu bylo objeveno 200 keltských mincí, poté vypukla „stradonická zlatá horečka“. Přítrž tomu učinily až úřady.
Nejzajímavější tu je ten kříž. Když se z poslední samoty odstěhovala poslední rodina, (chalupníka Prachy, proto se kříži říká Prachův), byl zde instalován na popud věřících a z církevní iniciativy. Proč ten úprk lidí z krajiny, proč tu nikdo nevydržel? Podle pověstí se tu nedalo přežít se zdravou kůží a rozumem. Místo blízkého oppida bylo sužováno démony, příšerami, duchy a pohanskými božstvy. Pronikaly až do chalup a terorizovaly obyvatelstvo. Nepomáhaly modlitby ani zaříkání, kropení svěcenou vodou. Tipl bych si, že je region stižen nějakou kletbou, a to velmi intenzivní, protože právě na podobné věci nezabírají ani přímluvy, ani očistné rituály. Nejpravděpodobnější je, že toto „divadlo“ bude stále pokračovat. Podle jedné pověsti je tu brána do pekla, což lze chápat i jako vchod, přestup do paralelního světa. Podle našich dřívějších měření se u hradiště nalézají hned dvě vhodná místa, ovšem nejsilnější je přímo nad křížem! To nám docela vyrazilo dech. Proto jsem nyní podrobněji pozoroval tento „hlavní“ bod. Kříž měl v minulosti zvláštní osud, po čase se vždy začal propadat do země, jako kdyby ho ďáblové skutečně vtahovali do pekla. Přímo pod křížem prý bývalo centrum kultovního místa Keltů, leželo zde obětiště. Možné to je, protože se přesně tady nalezla kostra a nádoby s rozdrcenými lidskými lebkami! Rozsáhlé mohylové pohřebiště bylo poničeno a rozkradeno. Místo je mimořádně energeticky silné a kříž působí jako napichující bodec. Za jistých okolností se údajně právě u něj (a díky němu) dá podívat do jiných světů, dimenzí. Dobrodružství je to ovšem značně riskantní, nemusíte se už nikdy vrátit zpět.
SPIRIT
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
Tajemný zámek Košátky, staré šlechtické sídlo, které náleželo dlouhá léta Kolowratům, stojí jistě za pozornost milovníků záhad a paranormálních jevů. Košátky naleznete kousek nedaleko Kropáčové Vrutice. Co se zde vlastně děje? Musím říci, že zámek Košátky považuji osobně za jedno z velice tajemných míst a také, dáli se to tak říci, i za jedno z nejstrašidelnějších u nás. Je jen škoda, že se o něj tak málo lidí zajímá a že nepatří mezi turisticky vyhledávaná místa.
Základem zámku je mohutná gotická věžovitá tvrz s takzvanou lucernou z 1. poloviny 15. století, postavená pány z Weitmile. Střední zámecká věž je prastará stavba se zdmi skoro dva metry tlustými, neboť Košátky byly kdysi tvrzí onoho typu, který je u nás dosti vzácný. Poněvadž hrad stál na rovině, byl chráněn ze všech stran vodním příkopem.
Mé zážitky a neuvěřitelné pocity
Byl jsem překvapen, když jsem po své návštěvě tohoto sídla cítil na různých místech přítomnost astrálních bytostí. Ale v podobných budovách je to běžné, a tak jsem to nějak neřešil. Stalo se to v létě, první noc, co jsem přespal ve věži v jedné z komnat, jsem se probudil a slyšel jsem na zdi, přímo u své hlavy, jako by někdo třel o zeď novinami. Nic dalšího se však již neudálo, a tak jsem se obrátil na bok a spal dál. Později jsem zjistil, že tento zvuk je zde slyšet častěji a to dokonce i ve dne na různých místech objektu.
Ještě za dob rodu Kolowratů však ve věži býval archiv dokumentů, zvaný listovna. Snad tam některý astrál listoval ve starých aktech. Je totiž běžné, že astrální bytosti, které se za života zabývají intenzivně, dlouhá léta a se zájmem jistou prací, pokračují v tom i po své smrti.
Z onoho pokoje ve věži vede do prvního patra pravého zámeckého křídla schodiště. Je úzké a točité a schody jsou dřevěné. Na tomto schodišti je možné slyšet občas velkou ránu, jako by někdo dupl velkou silou, nebo něčím udeřil o schodiště. Když jsem to zaslechl, vyběhl jsem z pokoje, nikdo tam však nebyl. Po krátké době se však stalo něco mnohem zajímavějšího. Probudil jsem se zhruba kolem jedné ráno a tu jsem spatřil, ač byla tma, stát u postele ženskou postavu v černém oděvu s bílým širokým límcem, jaké nosily ženy ve středověku. Byla asi pětačtyřicetiletá, střední výšky a dost silná. Výraz jejího obličeje se nedal přesně určit, ale přesto jsem vytušil a vycítil jisté utrpení. Něco mi říkala, ale já jí nerozuměl. Netušil jsem, co mi chce, a tak jsem ji v duchu požádal, aby odešla, že se za ni budu modlit. Zhruba po hodině se žena zjevila v pokoji znovu a tentokrát jsem rozuměl mnohem lépe tomu, co mí říkala, mimo jiné mi sdělila své jméno - Luisa Cambonová. To, co mi dále řekla, bylo velice zvláštní a je určeno jen několika málo lidem jako forma poselství. Proto je neprozrazuji.
Připomínám, že ducha oné černé paní vidělo na Košátkách již více lidí. Duch šlechtičny bloudí v komnatách zámku stále a prý je někdy slyšet v noci kroky nebo šustění šatů, otevírání dveří a pod. Ostatně na zámku v Košátkách jsou stále i jiné bytosti, které se projevují ale méně nápadně. Většina těchto jevů se soustřeďuje na chodby a pokoje v pravém křídle, směrem k bývalé bažantnici.
Jak je patrno, zámek v Košátkách je místem zvláštních jevů a událostí. Rád bych připomenul ještě další událost. Nedaleko železniční trati vede silnice, je to kousek od zámku. Cesta míří k Hornímu Slivnu a i zde se děje něco prazvláštního. Několik místních lidí mi potvrdilo, že zde spatřili stát postavu a občas se jim i stalo, jako by jim kdosi strhl řízení auta či kola a došlo zde k několika nehodám. Postava byla prý oblečená jak ze starých dob. Někteří lidé si myslí, že je to místo očarované a prokleté.
Před zámkem je veliké hospodářské nádvoří. Na jeho západní straně je první brána se zbytky padacího mostu. Právě proti staré věži na prvním nádvoří je opuštěná zahrada, uprostřed které stojí velmi staré sousoší Panny Marie se sv. Janem Nepomuckým a sv. Václavem. Bylo zhotoveno roku 1609. Podle lidového podání musela u této sochy vždy svítit věčná lampička. Když nesvítila, bylo slyšet od sochy v noci dětský pláč. Proto jsem se tam v noci vydal na procházku, hnán napjatou zvědavostí.
Když jsem přicházel k sousoší, spatřil jsem tam sedět malé dítě v bílé košilce. Bylo vidět zcela zřetelně. Nedaleko začal výt pes a když jsem se rozeběhl k soše za dítětem, náhle se rozplynulo. Proto jsem zapálil svíčku a za duši nešťastného dítěte se pomodlil, aby nalezlo klid.
Nesmím zapomenout ani na přízrak, který se zjevuje u silnice od zámku směrem na Kojovice. Prý se zde zjevuje přízrak ženy v bílém, snad může jít o jeptišku. Tato bytost se zjevuje i na zámku. Postava, podobná prostěradlu, se blíží po chodbách a pokojích a zvedá ruce a uklání se. Osobně se domnívám, že se jednalo o ducha dávně kněžky, protože v okolí zámku býval posvátný háj našich pohanských předků.
Rád bych ještě připomenul, že tento přízrak se zjevuje i u sochy sv. Jana Nepomuckého. Ta se nachází u zámeckého areálu a byla zhotovena roku 1610.
Milan Doležal
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
