OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
...VIDINA NEMOCI - VIDINA NEMOCI...
,,V létě roku 1989 jsem šla pro svou tří a půl letou dcerku do školky. Děti si hrály venku, vešla jsem na zahradu a očima hledala Petrušku. Když jsem ji uviděla, přišlo mi zcela nečekaně na mysl hrozivé slovo - leukémie. Šly jsme z malou na zmrzlinu a při čekání ve frontě jsem si v duchu říkala, jak mě něco takového mohlo napadnout. Dceruška onemocněla před Vánocemi chřipkou, její stav se dlouho nelepšil a tak šla na odběr krve. Potom musela do nemocnice a lékař mi přál, aby všechno dobře dopadlo. Následoval telefonát a strašná diagnóza - leukémie. Během léčby v měsíci dubnu dcerka zemřela. Život šel bolestně dál, před Vánocemi jsem ale již věděla, že čekám další dítě. S touto zprávou jsem šla nejprve na hřbitov, za Petruškou. Ta se totiž narodila právě v čase vánočním, na Bohumilu. Čas jde dál a druhé dceři Pavle je už šestnáct let. Na Petrušku, ale stále vzpomínáme."
Jiřina H., Šluknov
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
... BABIČKA - BABIČKA ...
,,S paní Jiřkou jsem se seznámila před dvaceti lety. Pracovala jsem s ni v jedné kanceláři Univerzitní knihovny. Byla to milá, usměvavá žena a časem jsme navázaly hluboké přátelství. Já během roku otěhotněla a šla na mateřskou dovolenou, narodila se mi třetí dcera. S paní Jiřinou jsme si psaly, telefonovaly a navštěvovaly se. Potom onemocněla, diagnóza zněla - rakovina. Prošla několika operacemi, ale držela se skvěle. Když jsem u ni byla naposledy v roce 2006 nabídla mi tykání. Řekla jsem ji, že ji vnímám spíše jako Babičku a jestli souhlasí budu ji tak říkat. Přijala to s radostí. Loni byla velice unavená a častěji pobývala v nemocnici. Na konci roku jsem ji několikrát telefonovala, ale telefon nikdo nebral. Sedmého ledna jsem byla v práci a po poledni jsem měla pocit, že je někdo u mě, že mě pohladil po levé straně hlavy. Vzpomněla jsem si okamžitě na babičku a hned jsem ji zavolala. Telefon zvedl muž, který mi řekl, že je v nemocnici a že ji můžu navštívit. Vypravila jsem se tam v sobotu a tam mi řekli, že ji odvezli do Hospicu v Rajhradě. Jela jsem za ni, řekla mi spoustu věci a myslela si, že mě za ni poslala její rodina a pak 16.ledna zemřela. Tušila, že odchází z tohoto světa a dala mi to mimosmyslově vědět. Stále vnímám, že náš vztah nebyl přerušen."
Hana Š., Brno
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
... DĚDICTVÍ - DĚDICTVÍ ...
,,V roce 2002 jsem pracovala v obchodním domě jako vedoucí ochranky. Práci jsem vykonávala s nadšením, ale můj plat byl tak malý, že jsem si od léta dělala starosti, jak dopadnou Vánoce. V té době se mi do rukou dostal leták na úvěrovou kartu. Pamatuji si to jako dnes. Bylo to 31.8.2002. Hodně mě překvapilo, že tam figurovalo jméno mého otce - křestní i příjmení. Toho jsem přitom více než čtyřicet let neviděla. Něco mi napovídalo, že to má nějaký význam. Své myšlenky jsem ale zaplašila s tím, že vše smyla vlna času. Těsně před Vánoci jsem dělala nákupy a tušila jsem , že s penězi nevyjdu. Vešla jsem do otevřeného kostela, byl prázdný, ale přes zamřížovanou část jsem viděla oltář a postavu Ježíše. Přemýšlela jsem, co říct a nakonec vyslovila prosbu. ,,Otče, jenž jsi na nebesích, víš, já jiného nemám, pomoz mi prosím, abych mohla koupit dárky pro syna. Nevím, jak to udělat, ale potřebuji to a moc ti předem za to děkuji." Za tři dny jsem si zašla vyřídit kreditku, dostala jsem úvěr a dárky pro syna nakoupila. Byla jsem šťastná, ale netušila jsem, že to není konec. Začátkem ledna přišel dopis mě a mé sestře. Měly jsme se dostavit k vyřízeni pozůstalosti, náš otec zemřel. Bylo tam uvedené i datum jeho skonu - 31.8.2002. Dědictví je krásná věc, ale ozvaly se vzpomínky a nedořešené vztahy. Skončila bych snad happyendem, ale má sestra dva roky na to náhle zemřela. Předtím mi několikrát říkala, že našeho otce ve snech často vídá. Já jsem ji tehdy bohužel nevěřila."
Naděžda P., Ostrava
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
... POUTNÍ MÍSTO - POUTNÍ MÍSTO ...
,,Opakovaně jsem byla na zájezdu v Chorvatsku, navštěvuji poutní místo v Medugorje. Jezdí tam lidé z celého světa. Od roku 1981 se zde zjevuje Panenka Marie. Prý je ve spojení s jedním zdejším knězem, kterému předává poselství se zvláštním významem. Ze zjevení se tento kněz prý vzpamatovává pokaždé až tři hodiny. Poselství má být údajně deset, ale až s posledním zjevením se prý kněz dozví, proč byl vyvolen a proč se poselství splní. Předloni v srpnu chodila Panenka Marie před večerní Bohoslužbou po kostele. Bílou mlhu, která se posouvala ve směru k soše Panenky Marie jsem viděla i já. Modlila jsem se v těsné blízkosti této sochy. Loni mě zase zaujaly při mši za bílého dne mraky. Byly velice zvláštní, měly všelijaké podoby včetně lidských postav a u tribuny kazatele se rozplývaly. A pak při jedné noční Bohoslužbě jsem pod širým nebem zažila zvláštní bouřku. Po dvanácti záblescích se u Kříže objevila záře a ztratila se až po pěti minutách. Deštík, který začal padat cestou zpátky, na mě působil blahodárně."
Marie K., Nový Borek
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
... ANDĚLÉ - ANDĚLÉ ...
,,Mezi námi je mnoho Andělů, stačí se dívat srdcem. Když zemřela maminka, každý mě litoval. Ale já lítost nepotřebovala, jen lásku. Později umřela i babička, ale s ni mohu občas pobýt. Ovšem jen krátce a ve snu. Při našich rozhovorech mi zdůraznila, že nejdůležitější je právě láska. Tu vyznávala i za života. Říkávala, že máme všechny lidi milovat a ne je nenávidět. Nemáme také bezdůvodně své blízké mrtvé žádat o setkání. Jednou mě za to pořádně pokárala. Nyní mě už navštěvuje méně, většinou je to v době, když má zemřít někdo blízký z mých přátel. Nevadí mi, když za mnou nějaká ta mrtvá duše zavítá, alespoň máme možnost si pořádně spolu popovídat. Smrti se ale v žádném případě nebojme ! Avšak řešme vše, co je třeba teď a tady, pak už nevyřešíme zhola nic ! Všem přeji hodně lásky, zdraví a těm, kteří jsou osamělí, těm vzkazuji : ,,Máte kolem sebe Andělé i přátelé, stačí odstranit slupku tvrdosti ze svého srdce !"
Jana
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
...ZTRACENÉ ČÍSLO - ZTRACENÉ ČÍSLO...
,,Před několika lety jsem řešil záhadu ztraceného telefonního čísla. Večer jsem si papírek s telefonním číslem položil vedle telefonu, abych nezapoměl, že mám volat kvůli pronájmu chalupy v Krkonoších na dovolenou. Ráno byl, ale lístek s číslem pryč. Nechápal jsem to, protože bydlím sám, psa nemám. Co to bylo za sílu, která číslo schovala ? Lístek s telefonním číslem se opět objevil u telefonu až druhý den. Zavolal jsem hned majiteli chalupy, ale ten mě hned zklamal. Na uvedený termín si chalupu den předtím (!) zamluvil někdo jiný. Sehnal jsem náhradní ubytování nedaleko a později děkoval prozřetelnosti. V době naši dovolené do stromu u chaloupky, kde jsme s přáteli měli být původně ubytováni, uhodil blesk a strom se zřítil na dům. Jeden z jeho letních návštěvníků byl vážně zraněný."
Vojtěch S., Rakovník
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
...Zázrak v Kamenném domě?...
,,Před několika lety jsem jel na výlet do Kutné Hory. Vlastně jsem tam nikdy předtím nebyl, a tak jsem dal na rady v místním informačním centru, které památky jsou nejzajímavější. Samozřejmě na prvním místě to byl chrám svaté Barbory. Měl už jsem toho hodně odšlapáno a zbýval mi Kamenný dům, který se nachází na zdejším Václavském náměstí. Nejprve jsem si ho prohlížel zvenčí a zaujal mě ten nádherný arkýř. Pak jsem vešel dovnitř a připojil se ke skupince dalších turistů. Zrovna začínala prohlídka. Asi v její polovině se mi udělalo mdlo a začal mě bolet žaludek. To se mi stává, kdykoli jsem ve stresu, ale tentokrát jsem byl na výletě a v klidu. Ale bolest byla větší než obvykle. Nebudu vás napínat, prohlídku jsem nedokončil a na ulici se mi udělalo okamžitě lépe. Potíže jsem nepřičítal ani obědu, měl jsem totiž dietní rybu."
,,Říkal jsem si: Událo se tu něco strašného, o čem třeba ani historici neví? Každopádně od té doby – v létě to budou tři roky – mám od bolestí žaludku pokoj. I když stresových situací jsem zažil dost a dost."
Karel. M., severní Čechy
Spirit
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
Existují místa, která budí hrůzu. Dějí se tu záhadné a nevysvětlitelné věci, nahromaděná negativní energie se projevuje různě. Mezi taková místa patří hlavně ta, kde se za provozu hrůzné věci i odehrávaly. Jsou mezi nimi například bývalé léčebny pro duševně nemocné. Najdeme je všude ve světě.
Léčba nebo pokusy?
Dříve to neměli duševně nemocní jednoduché. Ve středověku byli odsuzováni za to, že jsou posedlí ďáblem a často končili na hranici. Žili zcela odříznuti od světa v ústraní, nepochopení proto, že se lišili od běžného standardu. Velmi dlouho se na ně dívala společnost jako na odpadlíky.
S nástupem moderní medicíny to ale nebylo jiné. Pacientům sice bylo umožněno léčit se, ne však těm, kteří trpěli duševní poruchou. Medicína se snažila pomáhat i zde, ale často způsoby, které spíše přitěžovaly, než pomáhaly. Elektrošoky, podávání různých druhů drog, fyzické násilí. Tak se často pokoušeli tehdejší zdravotníci navrátit člověka do stavu „původního“. Lidé kruté zacházení často nepřežili a i s mrtvými těly bylo nakládáno jako s odpadem. Kumulované utrpení v některých léčebnách se tak na těchto místech odráží dosud.
Psychiatrická léčebna Beechworth
Otevřena byla v roce 1867 v Austrálii, a to jako doplněk služeb těm, kteří sem přicházeli najít zlato. Mnoho lidí, kteří propadli zlaté horečce, se nedokázalo smířit s tím, že nezbohatnou, a to se projevovalo na jejich duševním zdraví. Zařízení, které disponovalo více než tisícovkou míst, se tedy brzy zaplnilo. A jako ve většině podobných ústavů byla léčba experimentální a často krutá.
Zemřelo zde na tisíce pacientů na následky elektrošoků, lobotomie, krutého zacházení na přístrojích, jež měly sice pomáhat, ale v konečném důsledku přivodily ještě horší potíže.
Když byla po 130 letech v roce 1995 léčebna uzavřena, měla sloužit pro potřeby místní univerzity. Jenže se tu začaly dít hodně zajímavé věci. Zcela běžné bylo, že se z různých míst ozývaly hlasy, někdy dokonce nelidský křik. Objevovaly se a zase rychle mizely lidské stopy, nábytek se sám přemísťoval.
Lovci duchů mají nyní v opuštěném areálu doslova žně. Na nahrávkách jsou slyšet hlasy, bolestné výkřiky, ozývají se rány, které přicházejí odnikud.
Léčebna v Lincolnshiru
Postavena byla v roce 1852 v Anglii a proslula právě léčbou elektrošoky. Krutý personál zde týral pacienty řadu let. Mnoho z nich zde i zemřelo, byli odsouzeni prakticky na doživotí v ústavu, který jim měl pomoci. Někteří pacienti zde svůj život dokonce i sami ukončili, nedokázali již déle snést svůj krutý úděl.
Zavřena byla v roce 1990 a od té doby chátrá. Lidé se tomuto místu buď obloukem vyhýbají, nebo ho naopak využívají k tomu, aby zaznamenali paranormální jevy, kterých tu není zrovna málo.
I zde se ozývají lidské hlasy, zoufalé výkřiky a šepot. Spatřeni tu byli duchové jak pacientů, tak i nemocničního personálu.
Waverly Hills Sanatorium
Léčebna sice nesloužila psychicky nemocným pacientům, ale těm, kteří byli nakaženi tuberkulózou. Patří ale mezi nejstrašidelnější místa, která lze nalézt. Nachází se v USA. Otevřena byla v roce 1910 a fungovala do roku 1961. Zemřelo zde mnoho lidí, a to jak z řad pacientů, tak personálu, který neunesl pohled na umírající. Zdravotníci si brali život dobrovolně. Bohužel, ani u takto nemocných nebyla léčba zrovna šetrná. Nemoc byla nevyléčitelná, a proto se i tady hojně experimentovalo. Rozlehlá budova změnila od té doby několik majitelů, ti se jí ale rádi zase rychle zbavovali.
Sice chátrá a nikdo se sem neodváží vstoupit, ovšem až na lovce duchů, kteří si tu přicházejí na své. Slyšet jsou zde kroky, výkřiky, zoufalé volání o pomoc. V bývalé kuchyni se zjevuje muž v bílém plášti a místností se line vůně vařeného jídla.
Asi nejznámější je místnost 502, kde se v okně často zjevuje záhadná postava. Měla zde skokem spáchat sebevraždu jedna z místních sester, ale povídá se také, že jí možná někdo pomohl z okna vyskočit. V místnosti jsou slyšet skoro stále divné zvuky.
Tschinkelova vila
Nejen ve světě, i v našich končinách se takové léčebny nacházejí. Tato je v Dubí u Teplic a léčily se zde psychicky nemocné a nezvladatelné děti.
Budova byla postavena jako reprezentativní sídlo továrníka Antona Tschinkela, ten ovšem zkrachoval a vila byla dána do konkurzu. V archivních záznamech je mezera a není známo, komu patřila až do roku 1923. Pak sloužila jako léčebna pro děti nemocné tuberkulózou, od roku 1957 ale pro dětské pacienty s psychickými poruchami.
Experimentovalo se zde hlavně s LSD, které se dětem podávalo, ale ani elektrošoky nebyly opět výjimkou. Pravidlem i zde bylo kruté zacházení s malými pacienty, hlavně s těmi, kteří se jevili jako nezvladatelní. Co se zde opravdu dělo, lze jen těžko zjistit. Dokumentace se totiž z archivu po revoluci záhadně ztratila.
Vila je dnes na prodej, ovšem nikdo o ni nemá zájem a tak chátrá. Není divu. Lidé po návštěvě ponurého místa popisují nepříjemné pocity, tlak na hrudníku a někdy dokonce nutkání ke zvracení. Několik svědků popsalo i záhadné postavy zjevující se hlavně v oknech zařízení.
Naďa Kučerová
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
Existují místa, která budí hrůzu. Dějí se tu záhadné a nevysvětlitelné věci, nahromaděná negativní energie se projevuje různě. Mezi taková místa patří hlavně ta, kde se za provozu hrůzné věci i odehrávaly. Jsou mezi nimi například bývalé léčebny pro duševně nemocné. Najdeme je všude ve světě.
