Život je energie, zahalená tajemstvím a moudrosti věků

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

 Čas od času se stávají zázraky  

 ,,Patřím k těm, kterým se v životě čas od času stávají „zázraky“. Díky nim vím, že když po něčem toužíme a máme v sobě pokoru, nezpronevěříme se určitým pravidlům, můžeme to získat. Před lety jsem například navštívil krápníkové jeskyně v Čechách. Naše výprava v počtu asi 25 lidí obdivovala krápníky v podzemí. Byl jsem nadšen nespočetným množstvím krápníků a jejich krásou. A v mé hlavě se již po pár metrech objevila myšlenka na to, že bych si mohl jeden malý krápník ulomit (typická myšlenka malého Čecháčka). Z dovolených u moře jsem si vždy na památku dovezl nějaké mušle, kamínky či jiné zajímavosti. Myšlenka na krápník se umocňovala a já se začal od výpravy vzdalovat, aby mě nikdo neviděl. Míjel jsem velké i malé krápníky, zajímal jsem se ale hlavně o ty malé. A v tu chvíli naběhla v mé hlavě další myšlenka - co kdyby to tak udělal každý návštěvník, co by tu pak asi za pár let ukazovali? V hlavě se mi teď praly myšlenky dvě - vzít a nebo nevzít? Duševní boj jsem sváděl po celý čas prohlídky, která trvala 40 minut. Nakonec jsem zvítězil sám nad sebou, žádný krápník jsem neulomil. Závěrem prohlídky se všichni návštěvníci shromáždili okolo malého jezírka a zhasla světla, aby všichni pocítili obrovské ticho. Já najednou prožíval velkou spokojenost, že jsem svodům odolal a nepřidal si černý puntík do knihy hříchů. Kdo by teď čekal konec příběhu, velmi by se mýlil. Pak přišel zázrak. Došel jsem přes parkoviště k svému autu a málem jsem tam omdlel. Přímo přede dveřmi auta ležel krásný krápník, mnohem větší, než bych si ulomil. Mám ho doma a mockrát jsem přemýšlel, jestli jsem ho mohl přehlédnout, když jsem z auta vystupoval. Tuto možnost jsem ale se stoprocentní jistotou vyloučil, protože bych o něj musel zavadit, musel bych ho uvidět."

Příběh pana Josefa z Liberce

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Jak mi setkání ukázalo cestu

,,Byl prosinec 1989 a my slavili narozeniny zrozenců znamení Střelce u jedné spolužačky. Zatím, co se jiní věnovali balení děvčat, já se vážně zamyslel. Jistá Barbora se mě totiž zeptala: „Kdy vlastně jsme?“ Vzal jsem tužku, papír a samotného mě překvapilo, co kreslím. Během chvilky byl na světě oříšek, jak vysvětlit na příkladu determinované vteřiny k nekonečnu naše plynutí v tom všem. Teorie TEĎ v TEĎ byla na světě. Většina přítomných netušila, o čem mluvím a já si uvědomil, že mám problém. Ve škole mě chápal jen jeden spolužák a učitel občanské výchovy stíhal tak napůl, když jsem objev principu Vesmíru prezentoval. Poté mě onen vnímavější spolužák dovedl k mému budoucímu učiteli a průvodci mystiky, ale to je na jiný příběh (o svém učiteli mystiky píšu i ve své knize Brána)." 

,,Když jsem se za dva roky dostal na vysokou školu v Ústí nad Labem, potkal jsem tam mnoho zajímavých lidí, předávali jsme si vzájemně zkušenosti. Ponejvíce mě zaujal profesor filosofie Volek, který byl předobrazem Sókrata. Vedl diskuse v otázkách a byl úžasně roztržitý. Nikdo snad nezapomene na to, jak stihl svou akademickou čtvrthodinku studenty tolerovaného zpoždění, když s knihou filosofie spadl do výkopu pro trolej, v které byl čerstvě nalitý beton. Pronesl, že je rád, že jsme počkali a šel se opláchnout. Beton pak na jeho obleku po zbývající dvouhodinový čas přednášky řádně doschl." 

,,Má ročníková práce teorie TEĎ v TEĎ ho velmi zaujala. Celý čas jsme spolu jednali jako rovný s rovným a vůbec nebylo důležité, kolik roků leží mezi našimi vnějšími obaly. O několik let později - na jaře 1997 - jsem přemýšlel, že opustím stávající zaměstnání. Dostal jsem nabídku od kamaráda mého spolužáka, že budeme jako společníci podnikat. Připravil jsem si výpověď, donesl ji děvčatům z vedlejší kanceláře do šuplíku s tím, že až se po dvou dnech vrátím, tak ji buď podám, nebo zůstanu. Že mi můj vnitřní hlas říká, že mám cosi uvidět a nemám se unáhlit. S potenciálním podnikatelským partnerem jsme byli domluveni na schůzce na dvanáctou v Praze." 

,,V deset hodin jsem kráčel od Florence k Wilsonovu nádraží na metro. Šel jsem po chodníku na pravé straně a na opačné straně silnice pochodoval udýchaný profesor Volek. Aplikoval jsem v reálu Teorii možnosti, která přímo vyplývala jako následná nauka z teorie TEĎ v TEĎ. Jedna z možností byla pokračovat klidně v cestě. Mohl jsem profesora jen pozdravit přes silnici. Zvolil jsem jinou možnost - oslovit ho a zastavit se. Bez ohledu na to, co si o nás okolí myslí, se rozběhla zajímavá diskuze. Trvala téměř dvě hodiny. Potřeboval jsem probrat, co jsem měl na srdci. Myslel jsem na to, nakolik je člověk, když objeví vnitřní principy fungování tohoto Vesmíru, zodpovědný za vše další, co se stane, když tuto principiální pravdu vynese na světlo světa. Mluvil jsem o tom, jak veškeré principy Vesmíru vždy, když nejsou pochopeny v hloubce, jsou v povrchnosti zneužity." 

,,Rozprávěl jsem, že je velmi důležité vědění nést v gnózi, protože v intonaci je poznat vnitřní pochopení vyslovovaných principů. Psaná slova jsou pouze pracovní nástroj, protože jsou jenom málo rozměrná. Náš rozhovor trval do půl dvanácté, kdy jsme se rozloučili. Věděl jsem, že profesora potkávám naposledy, že se naše cesty již neprotnou. Dojel jsem na smluvenou schůzku včas a vyprávěl jsem svou příhodu s profesorem. Na druhý den, když jsem dokončil dohodnuté práce, přišel můj společník s tím, jakou že chci hodinovou mzdu. Řekl jsem, že potřebuji znát vstupy a výstupy, protože jinak se můžeme dostat do mínusu. On však trval na tom, že to není důležité, abych si sám určil, kolik chci dostat. Opáčil jsem, že pokud mne nechá hodinovou sazbu vyslovit, potom nejsme společníci. Naléhal a tak bylo po jeho. Na to on pronesl: „Vidíš to, kdybys přijel o dvě hodiny dříve a nekecal jsi zbytečně s tím profesorem, tak sis vydělal o tolik víc peněz.“ 

,,Náš hovor i podnikání jsem ukončil slovy, že ty nevydělané peníze jsou mou nejlepší investicí, protože jsem za ně pořídil možnost nezačít s ním podnikat a nebýt jen společníkem v iluzi. A za setkání s profesorem Volkem, že děkuji, protože mi jasně ukázalo cestu. Druhý den jsem svou výpověď roztrhal."

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Předpovězená smrt 

,,V létě 1982 jsme byli naposledy celá rodina na dovolené v Praze u tety. Bydlela v Hloubětíně v domečku u točny tramvají kousek od zámečku. Bylo to léto plné objevování tajemných zákoutí. Když jsme se vrátili domů do Ostrova, vzal si mě tatínek stranou a zcela vážně mi začal vyprávět, že jediné dědictví, které v naší rodině existuje, je nehmotné povahy a přinesl ho s Napoleonem v roce 1813 náš předek z Francie, který byl knihtiskař. Byl zraněn v bitvě u Chlumce nedaleko Teplic. To dědictví znělo prostě: Nic se neděje náhodou. „Jednou na to přijdeš“, řekl mi tatínek."

,,Bylo mi jedenáct a tatínkovi jsem věřil každé slovo. Pak maminka jednoho dne vyvařovala kapesníky a jako už mnohokrát - hrnec přetekl a uhasil plamen. Tatínek to glosoval slovy, že až tady jednou nebude, tak maminka své syny zabije. Pak zvážněl a řekl, že už to nebude trvat dlouho. Na to maminka kontrovala, že to bude ještě dlouho trvat, ale tatínek odvětil, že to bude dříve, než si myslí. Ale že do roka potká přítele, který jí se vším v životě pomůže."

,,Ke konci září se mamince zdál děsivý sen. Byla na plese v Radium paláci v Jáchymově (to místo ale nikdy nenavštívila), tančila a byli tam všichni její známí, jen partner chyběl. Pak svou pozornost upřela k francouzským oknům, ke kterým se blížila zcela zahalená postava. Vzala ji do sálu, začala s ní tančit a snažila se zjistit, o jakou bytost se jedná. Najednou se sál proměnil ve hřbitov, všichni zmizeli. Na hřbitově byl napůl pootevřený hrob, vycházel z něj proud světla. A nato se maminka celá orosená probudila. Ještě celý týden potom vyprávěla, jaký se jí zdál strašný sen."

,,Ve středu 6. října šel tatínek na kontrolu EKG. Vzal s sebou i cenu, kterou vyhrál v zahraničí za svou výtvarnou fotografii, aby ji mamince ukázal v práci. Spolu s cenou přišel i katalog, na titulní straně byla černobílá fotografie - pouze černé pozadí, dvě ubíhající stěny do prostoru a vzadu uprostřed přicházející smrtka. Ten den jsem po návratu ze školy pomáhal tatínkovi přidělat skříňku v kuchyni a následně jsem vyrazil se spolužáky do zámeckého parku, šli jsme s baterkou prozkoumat jeskyni. Cestou jsme se chtěli svézt v jednom paneláku výtahem, ale přepadl nás tam jeden kluk, dal mi pěstí do břicha a baterku mi ukradl. Tím naše výprava skončila. Vraceli jsme se domů a před vchodem stála sanitka. Věděl jsem najednou, že je tatínek po smrti. Vyběhl jsem schody a naposled ho uviděl. Mladší bratr u jeho skonu byl, vyběhl hledat maminku ve městě, ale pomoc našel pozdě. Nastalo třináct let podivností, ale o tom někdy příště." 

,,Maminka se rok pohybovala mezi životem a smrtí, hlídal jsem ji každý den i noc, cítil jsem její záměr odejít. Jednoho večera vyvářela kapesníky a usnula. Když se nad ránem probudila, kapesníky byly na uhel, ale plamen pod hrncem stále hořel. Ten den začala znovu hledat smysl svého života. Mně se vrátilo barevné i lítací snění a první sen byl předpovědní, byl také prvním, který jsem si zapsal (už v šesti letech jsem jeden sen nakreslil a byla to velká síla, která malého mlčenlivého kluka vytáhla z postele a donutila ho toto udělat a bez pochybností). Rok po tatínkově smrti se objevil člověk, který se vším mamince pomáhá. První akce, které se maminka po smrti otce zúčastnila, byl ples v Rádium paláci. Maminku velmi překvapilo, jak tam bylo všechno stejné jako v jejím snu."

Harry

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Náhoda nebo šestý smysl ?

,,Jsem z Valašska, obyčejná žena. Ráda čtu, co mi přijde pod ruku (také proč ne?), ač mi je 76 let. Má stařecká ješitnost mě nabádá k sepsání jednoho mého nezapomenutelného příběhu, který se odehrál ve středních Čechách na chalupě v rodné vesnici mého manžela. Strávili jsme tam tehdy v letním čase tři měsíce. Jelikož manžela odvezli na 14 dní do nemocnice, zůstala jsem tam sama se slepicemi, kočkou a pejskem Alanem. Nevadilo mi to, jen jsem se trochu bála samoty, jelikož chaloupka stála na konci vesnice, a to i přes to, že se za mnou dvakrát v týdnu stavovala švagrová. S pejskem jsem se sblížila, měli jsme se rádi. Jednou jsem se musela vypravit do vesnice - bylo třeba nakoupit. Alana jsem před odchodem zamkla na dvoře, opustila jsem ho se slovy: „Hlídej!“ Když jsem byla asi v polovině vesnice, najednou z jedněch otevřených vrat vyběhl proti mně s vyceněnými tesáky vlčák. Byla jsem vyděšená, když tu se ozval štěkot našeho Alana, který se zlému psovi postavil, i když byl menší. Ochránil mě, ale zaplatil to nakonec, chudák, životem. Já utíkala pro pomoc, on tam zůstal v tratolišti krve. Byl hodně pokousaný, ale ještě žil. Nicméně rány se nehojily a zhnisaly, jeho stav se zhoršoval, musel být utracen. Snad cítil, že se mi něco stane, jinak totiž neutíkal. Ale tenkrát vyhrabal díru v plotě a běžel za mnou. Nikdy nezapomenu, jak mě zachránil. Bylo to ona pověstná „náhoda“ nebo ho vedl jeho šestý smysl?"

Anna ze Vsetínska

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Záhadný hlas našeptával

,,Za dobu mého třiapadesát let trvajícího života jsem se nesčetněkrát přesvědčila, že se opravdu nic neděje náhodou. Jedna z prvních takových příhod se odehrála v Praze, v době, kdy jsem pracovala jako ekonomka v jednom nejmenovaném socialistickém podniku. V práci jsem končila v pět hodin a domů jsem jezdila tramvají. Měla jsem to vypočítané tak, abych stihla spoj číslo 12, který pravidelně odjížděl v 17.10 hodin. Po cestě jsem se nikde nezdržovala, každý den jsem pospíchala, abych tramvaj nezmeškala." 

,,Se mnou ze zaměstnání jezdil i kolega z vedlejší kanceláře. Cestovali jsme tak spolu léta, každý den v stejný čas. Jednou, bylo to na podzim, venku už se stmívalo, jsem si jako obvykle píchla na vrátnici odchod a vydala se ulicí k zastávce. Nepřemýšlela jsem o ničem. Automaticky jsem rychlou chůzí kráčela ke stanici tramvaje. Pojednou mě neznámý hlas přinutil zastavit se." 

,,Stála jsem před kinem. Z výkladní skříně, v té době spoře osvětlené bílými zářivkami, jsem četla program na tento týden. Na vylepeném plakátě byly tituly filmů, které se měly promítat. Můj zrak pojednou spočinul na slovech, která velkými písmeny oznamovala název filmu. V duchu jsem si říkala, že už jsem někde o tom filmu slyšela, ale nevzpomněla jsem si kde. Z ničeho nic zase ten záhadný hlas mi našeptává: Jdi do kina, podívej se sama na ten film, ať můžeš posoudit, zda je pravda to, co jsi o něm slyšela vyprávět. Přemýšlela jsem, co mi asi řeknou doma, když se nevrátím včas. Ale cosi mne nutilo jít a koupit si lístek. Ve chvíli, kdy jsem chtěla vstoupit do dveří pokladny, prochází kolem kolega z práce. Zadívá se na mne zkoumavým pohledem a pak povídá: Tak co, vy dnes nejedete? Trochu jsem se zarazila, ale potom sama sebe uslyšela říkat: Asi zajdu do kina. Dávají film, který jsem chtěla už dávno vidět. Pojedu později. Známý se rozloučil a odešel." 

,,Domů jsem přijela až večer, venku byla úplná tma. Ve dveřích jsem se setkala s manželem. V jeho očích bylo zděšení: Kde proboha vězíš, my už měli strach, že se ti taky něco stalo! Nechápavě jsem na něj hleděla a pak se zeptala: Jak - taky? Dozvěděla jsem se od něj, že jsem měla veliké štěstí, že jsem nejela pravidelnou linkou jako obvykle. Ve zprávách chvíli před mým příchodem hlásili, že tramvaj číslo 12 vykolejila, na místě zůstali mrtví a těžce zranění. K nehodě došlo kolem 17. hodiny. Nebyla jsem schopná slova. V hlavě mi hučelo a já znovu uslyšela ten hlas: Nejezdi dnes tou tramvají. Až v zaměstnání jsem se pak dozvěděla, že můj známý - kolega z práce - byl mezi těmi, co nepřežili."

Paní Daniela, Cheb

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Světelné sloupy 

,,Rád bych se s vámi podělil o zážitek se světelnými sloupy z nebes. Byl jsem tehdy s dnes již bývalou přítelkyní v lese u Jirkova v severních Čechách. Stanovali jsme u jakéhosi paloučku. Měli jsme rozdělaný oheň, byla už noc, mohlo být tak kolem jedné hodiny v noci. Stáli jsme u ohně a pak se objevily světelné pruhy, padaly z temného nebe. Byly různě rozmístěné a neměly geometrické tvary. Jejich průměr se pohyboval zhruba kolem 1,5 metru. Zvuk jsme neslyšeli žádný. Světla jasně zářila a pohybovala se pomalu ve směru k nám. Měl jsem chuť vejít do jednoho z těch světelných kuželů, představoval jsem si, že mě to světlo někam přenese - jako ve filmu. Nevěřícně jsem se ptal přítelkyně, jestli to vidí také. Potvrdila mi, že nemám halucinace a světla po nějaké době zase zmizela."

Honza

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Sen o minulosti ? 

,,Zdál se mi sen. Stojím na kopci v zasněžené krajině. Jdu po polní cestě vyšlapané sněhem. Dole vidím vesnici a postupně se po úzké cestičce dostávám k malému, ale zděnému domku, k jeho brance. Zprava u branky končí hrana domu. Zleva je kousek oplocení a dva stromy. U stromů je vše, co je třeba k sušení sena. Já pokračuji v chůzi dál kolem stěny domku a zatáčím doprava. Teprve teď vidím, že je dům postaven do tvaru písmene U. Naproti jsou dveře, k nim směřuji. Zleva vidím několik chlévů. Vcházím do dveří a první, co ucítím, je vůně sena. Pod nohama není žádná podlaha, stojím na udusané hlíně. Kdybych šla doleva, ocitnu se nejspíš ve stodole. Já ale pokračuji dál na pravou stranu. Je tu poměrně tma. Vstupuji do světnice, kde vidím okno, pod ním stojí stůl. Okolo stolu jsou místo židlí lavice. Na jedné straně sedí dědeček a na druhé babička. Usedám mezi ně. Začíná beseda, cítím se tam dobře, nechce se mi odejít, ale musím zpátky. Opět stojím na zasněžené polní cestě, ta končí u lesa. Tady potkávám muže a ženu, představí se mi jako sousedé babičky a dědy. Když se otočím k domku, vidím, že jsou tam opravdu dva, sobě navzájem podobné. Okolo je pak už jen pole. Sen končí. Na snu by nebylo nic zvláštního, kdybych nenavštívila rodiče a nevyprávěla jim, co jsem všechno ve snu viděla. V těch končinách jsem nikdy nebyla. Po chvíli mi můj otec řekl, že to, co jsem viděla, mohl být dům jeho prarodičů. Prý přesně tak vypadal, ale už dávno nestojí. Jako malý tam chodíval. Při hovoru jsme se shodli i na detailech, přestože mi o domku prarodičů nikdy nevyprávěl. Nic podobného se mi ještě nikdy nestalo. Ke mně by to byla čtvrtá generace dědy a babičky. Říkává se, že sny předpovídají budoucnost. Ale já viděla pravý opak, minulost."

A. V., Český Těšín

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO