Život je energie, zahalená tajemstvím a moudrosti věků

         ,,V zapadlém kousku tajgy autor potkal ženu, které byl dán dar prozřetelnosti a otevřena velká tajemství podstaty všeho zemského.“

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

UKÁZKA Z KNIHY

SETKÁNÍ

         Nic jsem nikomu nevysvětloval a nařídil zastavit loď nedaleko od toho místa, kde jsem se loni setkal se staříky. Sám jsem se dostal na motorovém člunu do vesničky. Kapitánovi lodi jsem nařídil pokračovat v plavbě podle komerčního plánu cesty.

         Měl jsem naději za pomoci místních obyvatel najít staříky, uvidět na vlastní oči Zvonící cedr a projednat způsob jeho dodávky na loď. Připoutal jsem loď. Měl jsem v úmyslu jít k nejbližšímu domu, ale uviděl jsem osamělou ženu, stojící na svahu, tak jsem šel za ní. Byla oblečená do staré vatované vesty a dlouhé sukně, obuta do vysokých gumových galoší, ve kterých chodí hodně obyvatel vzdáleného Severu na podzim a na jaře. Na hlavě měla šátek, který úplně přikrýval čelo a krk. Bylo těžké odhadnout, jak je stará. Pozdravil jsem ji a pověděl o dvou stařících, se kterými jsem se loni setkal.

         „S tebou, Vladimíre, loni mluvil můj dědeček a pra-dědeček,“ odpověděla žena.

         Byl jsem překvapen: hlas měla mladý s velmi výraznou dikcí, hned mi tykala a ještě k tomu věděla mé jméno. Nemohl jsem si vzpomenout na jména staříků a vůbec jestli jsme se seznamovali. Pomyslel jsem si: nejspíš ano, když zná mé jméno. Rozhodl jsem se jí také tykat a zeptal se:

         „Jak se jmenuješ?“

         „Anastasia,“ odpověděla žena a podala mi ruku dlaní dolů, jakoby na políbení.

         Tohle gesto vesničanky ve vatované vestě a galoších, stojící na opuštěném břehu, která se snažila chovat jako dáma, mě rozesmálo. Stiskl jsem jí ruku. Samozřejmě, že jsem nelíbal. Anastasia se v rozpacích usmála a nabídla mi jít s ní do tajgy tam, kde žije její rodina.

         „Je třeba ujít pětadvacet kilometrů. Nemáš strach?“

         „Je to dálka, samozřejmě. A Zvonící cedr mi ukázat můžeš?“

         „Ano.“

         „Ty o něm všechno víš, řekneš mi to?“

         „Řeknu to, co vím.“

         „V tom případě pojďme.“

         Cestou Anastasia vyprávěla, že jejich rodina z generace na generaci žije v cedrovém lese podle slov jejích praotců v průběhu tisíce let. S lidmi naší civilizační společnosti se  bezprostředně kontaktují velmi zřídka. Tyto kontakty se nekonají v místě jejich bydliště, ale v různých vesničkách, kde se vydávají za lovce nebo obyvatele jiných vesniček. Sama Anastasia byla ve dvou městech: v Tomsku a v Moskvě. Pokaždé jeden den. Nezůstávala ani přes noc. Chtěla se jenom podívat, jestli se nemýlí v představách o způsobu života lidí ve městě. Za prodané jahody a sušené houby dostala oblečení a peníze na cestu. Pas jí půjčila nějaká místní vesničanka.

         Nápad dědečka a pradědečka rozdat mnohým lidem léčivý cedr Anastasia neschválila. Na otázku: „Proč?“ – odpověděla, že jeho kousky se rozejdou jak mezi dobré, tak i mezi špatné lidi a nejspíš ve většině případů se jich zmocní negativní individua, co konec konců přinese víc špatného než dobra. Důležité, podle ní, je pomáhat dobrým lidem, kteří povedou společnost ke světlu, a ne do slepé uličky. Pokud budeš pomáhat všem, rovnováha dobra a zla zůstane stejná, nebo se zhorší.

         Po setkání se staříky jsem probral vědeckopopulární literaturu, řadu historických a vědeckých prací, ve kterých se mluvilo o neuvěřitelných účincích cedru. Nyní jsem se snažil proniknout do toho, co vyprávěla Anastasia o způsobu života lidí z cedrových míst, a přemýšlel jsem, čemu se tohle podobá?

         Srovnával jsem je s rodinou Lykových, hodně známou z publikací V. Peskova, také hodně let žijících v tajze. O tom se psalo v „Komsomolské pravdě“ pod titulkem „Slepá ulička v tajze“. Měl jsem dojem, že Lykovi dobře znali přírodu, ale byli zaostalí, co se týká vědy a porozumění dnešnímu ži-votu v civilizaci. Tady – úplně jiná situace. Anastasia vytvářela dojem člověka, který se překrásně vyzná v našem životě a ještě v něčem, čemu jsem moc nerozuměl. Ona svobodně uvažovala o našem městském životě, znala ho.

         Zašli jsme asi na pět kilometrů do lesa, když sundala vestu, šátek, dlouhou sukni a položila je do díry ve stromě. Zůstala jen v krátkých, lehkých šatech. To, co jsem uviděl, mě zarazilo. Kdybych věřil v zázraky, tak bych to kvalifikoval k řadě převtělení. Přede mnou stanula velmi mladá žena s dlouhými zlatožlutými vlasy a nádhernou postavou. Její krása byla neobyčejná. Těžko se dalo představit si, kdo z vítězek nejprestižnějších konkurzů krásy by mohl soupeřit s ní zevnějškem, a jak jsem pak zjistil, i intelektem. Všechno dohromady v ní bylo lákavé a čarovné.

         „Jsi unavený?“– zeptala se. „Chceš si odpočinout?“

         Sedli jsme si přímo na trávu, a tak jsem si mohl prohlédnout její obličej: žádná kosmetika, správné rysy, pěstovaná pleť, která se vůbec nepodobá větrem ošlehaným obličejům sibiřského venkova, velké, dobré šedomodré oči a usměvavé rty. Byla oblečená do lehkých krátkých šatů, které se podobaly noční košili, ale měl jsem pocit, že jí nebyla zima, i když venku nebylo víc než 12–15 stupňů. Rozhodl jsem se najíst. Vytáhl jsem z tašky chlebíčky, placatku s koňakem, nabídl jsem Anastasii, aby se napila, ale ona odmítla. Po dobu svačiny Anastasia ležela na trávě, jako by se odevzdala milujícím paprskům slunce. Ty se odrážely v nahoru obrácených dlaních zlatožlutým světlem. Byla napůl nahá. Tato žena byla překrásná.

         Díval jsem se na ni a přemýšlel: „Proč ženy po celou dobu neustále odhalují buď nohy, prsa nebo všechno najednou za pomoci dekoltu a mini? Cožpak ne proto, aby řekly všem: dívej se, jak jsem krásná, otevřená a přístupná. A co zbývá muži: klást odpor tělesným vášním, a tím ponižovat ženu svou nepozorností, nebo jí prokázat pozornost a porušit Boží zákon?“

         Zeptal jsem se jí, jak to, že se nebojí být sama v lese?

         „Tady se nemám čeho bát,“ odpověděla Anastasia.

         „Zajímavé, jak by ses bránila při setkání se dvěma-třemi muži, geology nebo myslivci?“

Ona neodpověděla, jen se usmála. Pomyslel jsem si: jak se tato mladá kráska, bezmezně přitažlivá, nikoho a ničeho nebojí? Za to, co proběhlo pak, se do dneška stydím. Objal jsem ji kolem ramen a přitáhl k sobě. Ona se moc nebránila, i když v jejím pružném těle byla cítit nemalá síla. Ale nic jsem s ní udělat nemohl. Poslední, na co vzpomínám, před  tím než jsem ztratil vědomi, byla její slova: „Ne, uklidni se.“ A ještě předtím vzpomínám, jak jsem najednou pocítil neskutečný strach. Strach nepochopitelný, jako bývá v dětství, když jsi doma sám a něčeho se bojíš. Když jsem přišel k sobě, ona klečela přede mnou na kolenou. Jedna její ruka ležela na mých prsou, druhou mávala někomu nahoru a na strany. Usmívala se, ale ne na mě, nýbrž na někoho, kdo nás ne-viditelně obklopoval, a ukazovala, že se s ní nic špatného neodehrává. Anastasia se mi podívala do očí.

         „Uklidni se, všechno skončilo.“

         „Ale co to bylo?“ zeptal jsem se.

         „Harmonie nepřijala tvé zacházení se mnou. Vzniklé přání v tobě. Časem to pochopíš sám.“

         „K čemu je tady nějaká harmonie? Vždyť ses začala bránit ty sama.“

         „Já jsem to také nepřijala. Bylo mi nepříjemně.“

         Zvedl jsem se a přitáhl k sobě tašku.

         „Podívejte se na ni.“ Nepřijala. Nepříjemně… „Vždyť vy ženy děláte všechno, abyste nás vzrušily. Obnažujete své nohy, vystavujete prsa, chodíte na vysokých podpatcích. Je vám nepohodlně, ale chodíte, kroutíte různými vnadami, a když něco … „Och, já to nepotřebuji, nejsem taková.“ Proč se tedy kroutíte? Licoměrky! Proč jsi sundala vrchní oblečení? Vždyť není vedro. Pak ses rozvalila, zmlkla a ještě se tak usmívala …“

         „V oblečení je mi nepohodlně. Já se oblékám, když vycházím z lesa k lidem. Abych vypadala jako všechny. Na sluníčko jsem lehla, abych si odpočinula a nepřekážela, dokud jsi jedl.“

         „Chtěla jsi nevyrušovat … Ale vyrušila jsi.“

         „Samozřejmě, každá žena chce, aby se jí všimli muži, ale nejen nohou a prsou. Chce, aby ji neopomenul ten jediný, kterému se podaří uvidět víc.“

         „Ale tady nikdo jiný mimo neprocházel! A co víc se tady má vidět, když v první řadě jsou odhalené nohy? Vy ženy jste nějaké nelogické.“

         „Bohužel, vypadá to tak … Možná, už půjdeme, Vladimíre? Už ses nasvačil? Odpočinul?“

         Mou hlavou probleskla myšlenka: stojí za to pokračovat v cestě s takovou filozofkou? Ale řekl jsem:

         „Dobře, pojďme.“ 

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA 

,,Lidé v Rusku a také v jiných státech si již obstarávají 1 hektar půdy. Postaví si domek a začínají žít jako celé rodiny ekologicky. Obdělávají tento hektar své půdy s láskou a svýma rukama. Toto vše se děje díky uvědomění Anastasie a sepsáním od Vladimíra Megreho."

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA