ANASTASIA - 4.díl - STVOŘENÍ
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
ANASTASIA - 4.díl
STVOŘENÍ - 220 stran
Autor - Vladimír Megre
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
UKÁZKA Z KNIHY
STVOŘENÍ
„Povím ti o stvoření, Vladimíre, a pak si každý odpoví na své otázky sám. Prosím, Vladimíre, poslouchej a napiš o velkém stvoření Stvořitele. Poslechni si a svou Duší zkus pochopit úsilí Boží touhy.“
Anastasia pronesla tyto věty a rozpačitě zmlkla. Dívá se na mě a mlčí. Zřejmě přišla do rozpaků proto, že pocítila nebo uviděla na mé tváři nedůvěru k tomu, že dokáže povědět o stvoření, o Bohu.
A proč by vlastně ve mně nebo v ostatních lidech neměla vznikat nedůvěra? Vášnivá poustevnice toho může hodně navymýšlet! Žádné historické důkazy nemá. Jestli někdo může přesvědčivě mluvit o minulosti, tak jsou to historici nebo archeologové. A o Bohu se mluví v Bibli a v knihách jiných náboženství. V různých knihách. Jenomže z nějakého důvodu se tam o Bohu mluví různě. Zdalipak to není tím, že nikdo nemá pádné důkazy?
„Existují důkazy, Vladimíre,“ odpověděla najednou jistě a vzrušeně Anastasia na nevyslovenou otázku.
„A kde jsou?“
„Všechny důkazy a všechny Pravdy vesmíru jsou navěky zachovány v každé lidské Duši. Nepřesnost, lež nemohou dlouho žít. Duše je odmítá. Právě proto se člověku podvrhuje množství různých teorií. Lež potřebuje stále novou podobu. Právě proto lidstvo soustavně mění své společenské zřízení. Snaží se v něm najít ztracenou Pravdu, ale mezitím se stále od ní vzdaluje.“
„Ale kdo a jak dokázal, že Pravda je uvnitř každého? V Duši nebo někde jinde v člověku? A pokud je, tak proč se schovává?“
„Naopak, každý den se snaží zjevit každému člověku. Věčný život kolem a věčnost života se tvoří Pravdou.“
Anastasia rychle přitiskla dlaně k zemi, přejela jimi po trávě a natáhla je ke mně.
„Podívej, Vladimíre, možná, že ony rozptýlí tvé pochybnosti.“
Podíval jsem se a uviděl: na napřažených dlaních byla semínka trávy, malý cedrový oříšek a plazil se tam nějaký brouček. Zeptal jsem se:
„A co to všechno znamená? No, například, ořech?“
„Podívej, Vladimíre, semínko je úplně malinké, ale když ho dáš do země, tak z něj vyroste majestátní cedr. Ne dub, ne javor, ne růže, ale pouze cedr. Ten opět zrodí stejné semínko a bude v něm, stejně jako v tom prvním, všechna informace původních pramenů. A i když miliony let zpátky nebo vpřed toto semínko se dotkne země, tak z něj vzejde pouze výhonek cedru. V něm, v každém semínku Božích dokonalých výtvorů je Stvořitelem založená všechna informace vrchovatou měrou. Míjí miliony let, ale informaci Stvořitele nikdy nedokáží vymazat. Také člověku, vyššímu výtvoru, v okamžiku stvoření bylo Stvořitelem všechno odevzdáno. Všechny Pravdy a všechna budoucí dění Otec, nadšený velkou touhou, vložil do svého milovaného dítěte.“
„Jakpak ale konec konců máme tuto Pravdu odněkud ze sebe vyjmout? Z ledvin, ze srdce nebo z mozku?“
„Z citů. Pokus se určit Pravdu svými city. Spolehni se na ně. Osvoboď se od merkantilistických teorií.“
„No dobře, jestli něco víš, tak mluv. Možná, že tě někdo dokáže pochopit svými city. Tak co je to Bůh? Mohli by Ho vědci definovat nějakou vědeckou formulí?“
„Vědeckou formulí? Tato formule svou délkou omotá Zem nejedenkrát. Když se zakončí, tak vznikne nová. Bůh je neméně než to, co může zrodit mysl. Je hmota a vakuum, i to, co není vidět. Je nesmyslné pokoušet se Ho pochopit rozumem. Všechny formule Země, všechnu informaci vesmíru stlač v malinkém semínku své Duše, proměň je v city a nech je projevit se.“
„Ale co mám cítit? Mluv jednodušeji, konkrétněji, jasněji.“
„O, Bože, pomoz mi! Pomoz mi pouze z dnešních spojení slov stvořit důstojný obraz.“
„No prosím, teď ti chybí slova. Raději nejdřív přečti výkladový slovník. Tam jsou všechna slova, která se teď používají.“
„Všechna dnešní. Ale současná kniha nemá ta slova o Bohu, která pronesli tví prarodičové.“
„Myslíš staroslovanská slova?“
„I dřívější. Před staroslovanským písmem byl způsob, kterým lidé předávali myšlenky svým potomkům.“
„Co to říkáš, Anastasie? Všichni vědí, že se normální písmo začalo dvěma pravoslavnými mnichy. Jmenovali se… Jakpak se jim říkalo, zapomněl jsem.“
„Možná chceš říci Cyril a Metoděj?“
„No ano. Vždyť písmo vytvořili oni.“
„Přesněji řečeno – změnili písmo našich praotců.“
„Jak změnili?“
„Na příkaz. Aby se navždy kultura Slovanů zapomněla. Aby zbytky vědění Původních Pramenů odešly z lidské paměti a zrodila se nová kultura, aby se národy podřídily jiným žrecům*.“
„Co s tím mají společného písemnictví a nová kultura?“
„Kdyby se teď děti učily psát a mluvit cizím jazykem a používat dnešní by jim bylo zakázané, řekni, Vladimíre, jak by se tvá vnoučata dozvěděla o dnešní době? Je lehké lidem připraveným o znalost minulosti vnucovat nové vědy, traktujíce je jako významné. A lze jim vyprávět o rodičích cokoliv. Odešel jazyk a s ním i kultura. Takový byl záměr. Ale ti, kteří si dávali takový cíl, nevěděli, že klíček Pravdy vždy neviditelně zůstával v lidské Duši. Stačí mu vypít kapku čisté rosy – a vzklíčí, zmužní. Dívej se, Vladimíre. Přijmi, prosím, má slova, pociť, co stojí za nimi.“
Anastasia mluvila, jednou pomalu pronášejíc slova, podruhé rychle odsekávajíc věty, anebo zmlkla a na okamžik se zamyslela, jako by z prostoru dostávala fráze, táhlé a neobvyklé pro náš jazyk. A občas se do její řeči vplétala nějaká pro mě neznámá slova. Ale pokaždé, jakmile pronesla nesrozumitelná slova, jako by se vzchopila a vyměnila je na správná nebo více srozumitelná. A stále se snažila něco dokázat, mluvíc o Bohu:
„Je všeobecně známo, že člověk je podoba a obraz Boha. Ale v čem? Kde jsou v tobě charakteristické rysy Boha? Přemýšlel jsi někdy o tom?“
„Ne, nějak se mi nestávalo, abych o tom přemýšlel. Raději mi o nich pověz sama.“
„Když se člověk, unavený každodenní pomíjivostí, chystá usnout, když přestává cítit své uvolněné tělo, komplex neviditelných energií, jeho druhé „Já“, částečně opouští tělo. A v tomto okamžiku pro něj
žrec* – (pohanský) kněz
neexistují zemské hranice. Neexistují pro něj ani čas, ani vzdálenost. Tvé vědomí, za méně než okamžik, překonává jakékoliv hranice vesmíru. A komplex citů vnímá minulé nebo budoucí události, analyzuje, k současnému dni přirovnává a touží. Toto všechno vypovídá o tom, že člověk pociťuje nezměrný vesmír nejen svým tělem. Jeho, Bohem darovaná, mysl tvoří. Pouze lidská mysl má schopnost tvořit jiné světy nebo měnit stvořené.
Stává se, že člověk ve spánku křičí, něčeho se leká. To se komplex jeho citů, osvobozený od pozemské pomíjivosti, leká spáchaného v minulosti nebo v budoucnu.
Stává se, že člověk ve snu tvoří. Jeho výtvory se snaží pomalu nebo rychle vtělit do pozemského bytí. A zdali se vtělí ve zvrácené formě nebo zářící harmonií, částečně nebo úplně, záleží na tom, do jaké míry se jeho tvoření zúčastní nadšení. Nakolik přesně a do detailů budou vzaté v úvahu všechny aspekty v okamžiku tvoření. Do jaké míry tvé nadšení zesílí tvé božské „Já“.
V celém vesmíru jen Bohu jedinému a synovi Boha – člověku - přísluší tvoření.
Počátkem všeho je Boží mysl. V živé hmotě je Jeho touha přetvořena. I lidskému konání nejdřív předchází myšlenka a touha.
Všichni pozemští lidé mají stejné možnosti tvoření, ale lidé své možnosti využívají různě. I v tomto je člověku dána úplná svoboda. Svoboda je dána!..
Teď mi, Vladimíre, řekni: jaképak se dneska dětem Boha zdají sny? Například tobě, tvým přátelům, známým. Na co používají své tvořivé touhy? Na co je používáš ty?“
„Já? No… jak to na co? Jako všichni jsem se snažil vydělat více peněz, abych se nějak zabezpečil v životě. Pořídil jsem si auto, a ne jedno. A hodně dalšího, potřebného pro
život, například slušný nábytek.“
„A to je všechno? Pouze na toto jsi používal svou, Bohu náležející, tvořivou touhu?“
„Vždyť ji na tohle používají všichni lidé.“
„Na co?“
„Na peníze! Jak se bez nich obejít? Například obléknout se do normálních šatů, lépe se najíst, něco koupit, popít. Všechno je tady jasné. A ty – „na co?“.“
„Najíst se… popít. Vladimíre, pochop, toto všechno a v přebytku od prvopočátku je všem dáno.“
„Dáno? No a kampak se to potom vytratilo?“
„A co si sám myslíš – kam?“
„Myslím, že se ty původní oděvy jednoduše roztrhaly, unosily se a všechno první jídlo lidé již dávno snědli. Teď je jiná doba, jiná móda na oblečení a chutě ohledně jídla se změnily,“
„Vladimíre, Bůh dal svému synovi netlející oděv, zásoby jídla jsou takové, že by se nikdy nevyčerpaly.“
„A kdepak to všechno je teď?“
„Toto všechno se i teď uchovává, existuje.“
„Pak řekni kde. Jak lze uvidět skrýše, ve kterých je ukryto dodnes tolik zásob?“
„Hned to uvidíš. Jenom se dívej city. Pouze city dokážeš poznat podstatu výtvorů Boží touhy.“
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
