Život je energie, zahalená tajemstvím a moudrosti věků

AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA

ANASTASIA - 6.díl

RODOVÁ KNIHA - 241 stran

Autor - Vladimír Megre

Na dveřích ordinace soukromé polikliniky visela tabulka informující o tom, že zde ordinuje doktor lékařských věd, specialista v oblasti dětské psychologie. Bylo tu uvedeno příjmení, jméno a jméno po otci doktora, který mi byl doporučen jako jeden z nejlepších věhlasných odborníků v otázkách vzájemných vztahů mezi dětmi a rodiči. Objednal jsem se k němu jako poslední, abychom nebyli omezeni časem: pokud se rozhovor ukáže být prospěšný, za příplatek navrhnu doktorovi prodloužení pro mě důležitého rozhovoru.

V ordinaci u stolu seděl člověk důchodového věku se smutnou tváří. Unaveně ukládal do desek popsané listy papíru. Nabídl mi, abych se posadil, položil před sebe čistý list papíru a pronesl:

„Poslouchám vás. Jaké máte problémy?“

Abych mu nemusel vyprávět dlouhý příběh spojený s událostmi, jež se staly po setkání s Anastasií v tajze, pokusil jsem se vyložit podstatu mé otázky co nejstručněji:

„Alexandře Sergejeviči, potřebuji navázat kontakt s dítětem, se svým synem, kterému zanedlouho bude pět let.“

„Myslíte, že jste ztratil kontakt se svým synem?“ zeptal se unaveně a lhostejně psycholog.

„Uvědomělý kontakt jako takový skoro ani nebyl. Stalo se, že jsem se svým dítětem po jeho narození skoro vůbec nekomunikoval. Viděl jsem ho ještě v kojeneckém věku a potom… Nikdy jsem s ním nemluvil, zkrátka, začal si uvědomovat život beze mě. Žili jsme odděleně, ale teď mám před sebou setkání a rozhovor s mým pětiletým synem. Možná, že existují nějaké techniky, které pomáhají získat si dítě? Vždyť jsou případy, když se muž žení se ženou, která již má dítě, a navazuje s ním kontakt, stává se mu otcem a kamarádem.“

„Postupy samozřejmě jsou, ale ne vždy jsou stejně účinné. Ve vztahu mezi dětmi a rodiči mnoho záleží na individualitě, na povahách.“

„Chápu, ale přesto bych chtěl tyto konkrétní postupy znát.“

„Konkrétní… Nu což… Když se objevíte v rodině, a je třeba pochopit, že dokonce jedna žena s dítětem je již rodina, pokuste se co nejméně rušit ten způsob života, který vytvořili. Nějakou dobu pro svého syna budete cizím člověkem a s tímto je třeba se smířit. Z počátku si potřebujete na všechno zvyknout a nechat je, aby si zvykli na vás. Pokuste se spojit svůj příchod se splněním doposud nesplněných přání a tužeb dítěte. Zeptejte se jeho matky, po jaké hračce toužil, ale ona mu ji nemohla koupit. Není třeba, abyste ji kupoval sám. Navažte s dítětem nějak rozhovor o svém dětství, o svých hračkách a řekněte mu, že jste po ní toužil. Jestli rozhovor podpoří a sdělí vám své přání mít stejnou, nabídněte mu, že společně pojedete do obchodu a koupíte vytouženou hračku. Důležitý je samotný rozhovor, společná cesta. Chlapec se vám musí svěřit se svou touhu, dovolit, abyste se zúčastnil jejího splnění.“

„Příklad s hračkami se mi moc nehodí. Můj syn zatím neviděl hračky, které se prodávají v obchodech.“

„To je divné… Takže se nehodí?.. Pojďte, můj drahý, budeme mluvit otevřeně. Pokud chcete slyšet radu, užitečnou pro vás, povězte mi podrobněji o svém vztahu se ženou, která vám porodila syna. Kdo je? Kde pracuje, kde žije? Jak je zajištěná její rodina? Co, podle vás, bylo příčinou vaší roztržky?“

Pochopil jsem, že chci-li slyšet od psychologa konkrétnější rady, budu mu muset povědět o svém vztahu s Anastasií, v kterém i já sám jsem zatím neměl jasno. Proto jsem ani neměl ponětí, co o něm mám vyprávět psychologovi. Aniž bych řekl její jméno, sdělil jsem mu následující:

„Žije ve velice vzdáleném kraji na Sibiři. Seznámil jsem se s ní náhodou, když jsem tam byl s obchodní expedicí. Se začátkem perestrojky jsem se pustil do podnikání na Sibiři: po řece Ob jsem lodí vozil různé zboží do vzdálených míst, zpátky – ryby, kožešiny, divoce rostoucí plody.“

„Chápu. Takže, jako Paratov: po sibiřské řece kupec vesele putoval k závisti všech.“

„Ne vesele putoval, ale pracoval. Podnikatelé mají vždy problémy.“

„Připusťme, že mají, ale pobavit se vy, podnikatelé, stíháte.“

„U mě s touto ženou vůbec nešlo o zábavu. Zachtělo se mi od ní mít syna. I dříve jsem chtěl syna, potom jsem jako by zapomněl na své přání. Ubíhala léta… A když jsem ji viděl… Jak je zdravá, mladá a krásná… Teď jsou skoro všechny ženy nějaké neduživé, nemocné, ale ona – zdravá, kvetoucí. Proto jsem si pomyslel, že dítě také bude krásné a zdravé. Porodila mi syna. Jezdil jsem za nimi, když byl ještě úplně malinký, ještě nemohl mluvit a chodit. Měl jsem ho v náručí. Potom jsem se s ním nestýkal.“

A proč jste s ním nekomunikoval?“

Jak jen jsem měl během krátké besedy objasnit tomuto člověku všechno, o čem jsem napsal v několika knihách. Jak jsem mu měl povědět, že Anastasia odmítla opustit svůj palouček v tajze a odstěhovat se se synem do města, a já nejsem přizpůsobený životu v tajze. A to, že právě ona mi nedávala možnost nejenže darovat mu obvyklé hračky, ale ani se s ním stýkat. Každé léto jsem přijížděl do sibiřské tajgy, chodil jsem na louku, kde žije Anastasia a můj syn, ale vidět syna se mi stále nedařilo. Pokaždé byl někde pryč, u dědy a pradědy, kteří žili v sousedství, v hloubi bezmezné sibiřské tajgy. Anastasia mě odmítala odvést k nim na návštěvu a co víc: pokaždé houževnatě trvala na tom, že nejdřív se mám připravit na rozhovor se svým synem.

Ve snaze dotknout se tématu výchovy dětí jsem dával mnohým svým známým stejnou otázku, která, i když byla úplně jednoduchá, vždy vyvolávala podiv a nepochopení: „Promluvil sis někdy vážně se svým dítětem?“

A nakonec se ukázalo, že témata rozhovorů jsou u všech stejná: „Jdi jíst… Je na čase spát… Nevyváděj… Posbírej své hračky… Udělal jsi domácí úkoly?..“

Dítě roste, jde do školy, ale na to, aby se s ním pohovořilo o smyslu života, o předurčení člověka, nebo alespoň o tom, jakou životní cestu má před sebou, mnohým lidem buď nestačí čas, nebo podobný rozhovor nepovažují za důležitý. Možná si myslí, že je to předčasné, že to ještě stihnou. Ale nestíhají. Dítě vyrůstá…

Ale když se my sami nesnažíme mluvit se svými dětmi seriózně, kdo je v tom případě vychovává? Proč mi Anastasia po všechna ta léta nedovolovala komunikovat s mým vlastním synem? Nevím, čeho se bála nebo něčemu chtěla zabránit?

A pak přišel den, kdy se najednou zeptala: „Vladimíre, cítíš se být připravený, aby ses setkal se svým synem a pohovořil s ním?“ Odpověděl jsem, že se chci setkat, ale nedokázal jsem pronést slova „jsem připravený“.

Po celá ta léta jsem o vztazích mezi rodiči a dětmi četl všechno, co se mi podařilo najít. Psal jsem knihy, mluvil jsem na konferencích v různých státech, ale nepsal jsem a nemluvil jsem o tom nejdůležitějším, co mě zajímalo celou tuto dobu – o výchově dětí a o vzájemném vztahu mezi nimi a starší generací.

Promýšlel jsem množství rad z literatury o výchově dětí, avšak stále častěji se mi vybavovala Anastasiina věta: „Výchova dětí – je výchova sebe.“ Dlouhou dobu jsem nechápal úplně smysl této věty, ale nakonec jsem si pro sebe udělal pevný závěr: naše děti nevychovávají rodičovská kázání, škola nebo univerzita. Naše děti vychovává způsob života: náš způsob života, způsob života společnosti celkově. A ať rodiče, učitelé ve škole nebo jiné osvětářské instituce říkají cokoliv, používají jakékoliv moudré výchovné systémy, děti budou následovat způsob života vytvořený kolem nich většinou lidí.

Tedy výchova dětí zcela závisí na tvém vlastním chápání světa, na tom, jak žiješ ty sám, tví rodiče a celá společnost. V nemocné, nešťastné společnosti se mohou rodit pouze nemocné a nešťastné děti.

„Pokud mi podrobně nepovíte o vzájemném vztahu mezi matkou vašeho syna a vámi, bude pro mě těžké dát vám účinnou radu,“ přerušil dlouhou pauzu psycholog.

„Bylo by to dlouhé povídání. Ale stručně řečeno, život se vyvinul tak, že jsem několik let nekomunikoval se svým synem, a to je všechno.“

„Dobře, v tom případě mi řekněte, pomáhal jste nějak materiálně v průběhu těchto let matce vašeho dítěte? Myslím si, že pro podnikatele je materiální pomoc nejjednodušším projevem pozornosti k rodině.“

„Ne, nepomáhal jsem. Myslí si, že je vším potřebným zajištěna.“

„Copak je velice bohatá?“

„Prostě všechno má.“

Alexandr Sergejevič prudce vstal a rychle pronesl:

„Žije v sibiřské tajze. Vede poustevnický způsob života. Jmenuje se – Anastasia, váš syn – Vladimír a vy sám – Vladimír Nikolajevič. Poznal jsem vás. Četl jsem všechny vaše knihy, a ne jednou.“

„Ale…“

Alexandr Sergejevič začal nervózně chodit po pokoji, potom opět řekl:

„Ano… ano… Opravdu jsem na to přišel? Rozluštil jsem to. Odpovězte mi, prosím, na jednu otázku. Odpovězte mi! Je to pro mě velice důležité. Pro vědu… I když ne, neodpovídejte. Řeknu to sám. Začínám chápat. Jsem přesvědčen, že po celá ta léta po setkání s Anastasií jste intenzivně studoval psychologii, filozofii. Stále jste přemýšlel o výchově dětí. Je to tak?“

„Ano.“

„Ale závěry, jež jste udělal po přečtení „moudrých“ knih a článků, vás neuspokojily. A tehdy jste začal hledat odpovědi sám v sobě, nebo jinými slovy, přemýšlet o dorůstající generaci, o výchově dětí?“

„Zřejmě ano. Ale víc o svém synu.“

„To je nerozlučně spjato. Přišel jste ke mně v zoufalství a nemáte moc velkou naději, že dostanete odpovědi na otázky, jež před vámi vyvstaly. Když je nedostanete ode mě, budete pokračovat v hledání.“

„Zřejmě.“

„Ano… Ohromující… Řeknu vám jméno člověka, který je nesrovnatelně silnější a moudřejší než já.“

„Kdo je ten člověk a jak se mám k němu dostat?“

„Tento člověk je vaše Anastasia, Vladimíre Nikolaje­viči.“

„Anastasia? Ale poslední dobou velice málo mluví o výchově dětí. A to právě ona mi neumožňovala komunikovat se synem.“

„Právě – ona. Také jsem do tohoto okamžiku nemohl logicky objasnit její chování. Neuvěřitelný čin. Milující žena najednou prohlašuje budoucímu otci, že on nesmí komunikovat se svým synem. Nestandardní situace, která se dříve nikde nevyskytovala. Ale ten důsledek!.. Důsledek je ohromující! Vždyť se jí podařilo donutit… Ne, toto slovo v dané situaci není vhodné. Anastasii se povedlo přimět… A koho? Promiňte, přimět nepříliš vzdělaného podnikatele, aby se zajímal o psychologii, filozofii, o otázky výchovy dětí. O tomto jste přemýšlel celou dobu, samotný fakt, že jste přišel ke mně to potvrzuje. Po celá ta léta Anastasia vychovávala syna, ale současně vychovávala i vás. Připravovala setkání otce se synem.“

„Syna skutečně vychovávala sama. A co se týká mě – nemyslím si to. Vídáme se celkem zřídka. Setkání jsou také krátká.“

„Ale o informaci, kterou dává v průběhu těchto, jak říkáte, krátkých setkání, je třeba přemýšlet až dodneška. Ohromující informaci. Vy, Vladimíre Nikolajeviči, říkáte, že Anastasia málo mluví o výchově děti, ale není tomu tak.“

Alexandr Sergejevič se rychle přiblížil ke stolu, vytáhl ze zásuvky silný šedivý sešit, šetrně ho pohladil a pokračoval:

„Z vašich knih jsem v určité posloupnosti vypsal všechny Anastasiiny výroky o narození a výchově dětí. Dějové podrobnosti jsem vynechal. I když jsem možná zbytečně vytrhl citát z kontextu. Námět je samozřejmě důležitý, pro snazší pochopení. V Anastasiiných výrocích je ukryt velikánský, řekl bych, filozofický smysl, moudrost starodávné kultury. Jsem ochoten předpokládat, a nejen já, že tyto teorie jsou vyloženy v nějaké starodávné knize, jejíž stáří se počítá na miliony let. Anastasiina vyprávění vynikají hloubkou, přesností vyjadřování podle nás nejzávažnějších myšlenek, vyložených v starodávných manuskriptech i soudobých vědeckých pracích. Když jsem zvlášť vypsal všechno, co se týká narození a výchovy člověka, tak… nakonec vznikl traktát, kterému ve světě není rovno. Jsem přesvědčený, že na jeho základě bude obhájeno množství disertací, uděleno nemálo vědeckých hodností, budou udělány ohromující objevy, ale to hlavní je v něčem jiném – na Zemi se objeví nová rasa, jejíž jméno je „Člověk“!“

„Vždyť člověk existuje i teď.“

„Myslím, že z pohledu budoucnosti lze o faktu existence člověka pochybovat.“

„Jak to? Vždyť vy i já existujeme, jak tedy lze pochybovat o naší existenci?“

„Existují naše těla, říkáme jim „lidé“. Ale obsah, psychický stav lidských bytostí se v budoucnu bude významně lišit od našeho, tudíž, vzhledem k odlišnostem, je nutné změnit název. Možná, že dnešní lidé budou pojmenováni „člověkem určité doby“, nebo nějak jinak budou nazváni ti, kdo se narodí v budoucnu.“

„Cožpak je opravdu všechno tak vážné?“

„Vážné i nepochybné. Například vy jste přečetl mnoho knih o výchově dětí, které napsali vědci. Teď mi řekněte, kdy začíná výchova dítěte?“