Miroslav Florian - Proměny světla
QQQQQQQQQQQQQQQQQQQ
,,Je to světlo, jménem poezie."
Básník Miroslav Florian
,,Florianova poezie se podobá zimě, o které básník ví, že má zdravou ,,drzou něhu hříbat." I ona se chce ,,líbit, líbit a pak líbat." A právě to je jeho silou a světlem. Básníkova technika je jemná v poznání, že někdy nejvíce křičí v mlčení. Vystihnutá poezie svítí a hřeje v plném světle a čtenář ji jistě neodmítne!"
Vilému Závadovi - Prosinec 1982
Hudba života
Miroslav Florian
Jen málokdo ho poznal na ulici
a strhl čapku nebo beranici,
ten básník ztracíval se v zástupech.
Putoval pěšky, aby slyšel šmyčce,
jež zpívají při dopravní smyčce
a které vedl jeho vlastní dech.
Nebo dul dlouze do lesního rohu?
Uměl hrát na hlínu a na oblohu ...
Nikdy se k tomu ale nepřiznal
z obavy, že by mohlo o nároží
zavadit jeho jméno. Rány boží!
Tak úzkostlivý nebyl žádný král.
Až dneska na pódium Rudolfína
vystoupil zvolna. Ztichla meluzína.
Valí se už jen triumfální proud
hudby, pro které varhany jsou slabé.
Povstaňte, slzy ... A mráz po skále škrábe:
Strom může umřít. Ne však zahynout.
Valčík pro heligónku
Na Trojském ostrově stávala
hospůdka, které je škoda.
Trámoví, kvelb i psa Rivala
odnesla veliká voda.
Já do té plavecké putyky
chodíval na párek s pivem,
potom buď louskal jsem básníky,
nebo psal pod jejich vlivem.
Dvojice pilně se muchlaly,
došlo i k splynutí duší.
Koním, co pásli se v povzdálí,
chvěly se nozdry i uši.
Na Trojském ostrově stávala
hospůdka, moc jsem ji vděčen.
Epos bych složil tam bezmála,
nebýt těch koní a slečen.
Malostránský podzim
Rybáře zdraví jen mé mlčení,
když ze sedátka pozorují vlasce
a starou řeku v kosmetické masce.
Rybáři nechtějí být rušeni.
S milenci teprv není žádná řeč:
pod černou sítí Kamenného mostu
dvojdotekem snad chtějí vybrat smeč
světce či kaštanových letorostů.
Ty stromy letos kvetou po třetí!
Tentokrát pouze mlhou, jejíž slabé
stonky a rozložitá okvětí
vymodeloval zlehka Modrý abbé.
Na Kampě bydlel básník, za kterým
přicházíval jako soused ... Kdepak bysta!
Z cigaret zbyl tu namodralý dým,
ale pan abbé nehne se už z místa.
Vltavu češe měsíc medový
a přes víčka ji patlá dlouhé stíny.
Schválně si počkám, zda ji odpoví
na pozdrav přísný strážce mateřštiny.
Nápis
Odtáhly mraky, dávno neleje,
jen po okně mi tečou krůpěje.
Spíš nežli voda je to řídký klih,
co se zdá passé, dál mám na očích.
Liják, ten přešumí a země oddechne si.
Kapičky na skle vyčítají, děsí.
Láska prý dohřmí, bolest přebolí ...!
Krůpěje zvolna píši: Nikoli.
Stříbrný proutek
Se smíchem vytrhlas
mi z chátrající kštice
miligram stříbra, vlas
lichý jak létavice,
jak stopa popela,
která se těžko smývá.
Neschladla docela
a hořce dohořívá.
Necítíš mou zimní srst,
tu přemoudřelou vatu ?
Díky. A boží prst
odstrč až k Araratu !
Tam patří věčný sníh,
tam leží tuhá krusta
na kýlu, na stěžních -
Mou archou jsou tvá ústa.
Zelené plachtoví
tvých víček tmnou mě žene
mezi dva ostrovy,
k zemi nezaslíbené
a dál, až za slunce,
jež protnem v okamžiku,
kdy znovu ke sponce
přisní si Bereniku.
Světelné hodiny,
světelné dny a noci
píšeme dějiny
něhy, svou dizertaci.
Mne čeká pokuta.
A tebe pár slov nutných,
dávno prý nekutá
se stříbro u Hor Kutných ...
Vlastimilu Valáškovi
Malá ekloga
Zářijová, mírná země,
šero na stéblech se skví.
Protéká jí, bloudí po ní
vánku tiché blaženství.
Kdyby na mne napojili
pavoučci svůj lehký drát,
jak bych dovedl teď svítit,
jak bych asi uměl hřát !
To by všechny teskné duše,
teskné duše z celých Čech
rozžály se zlatým třpytem
jako lustry v divadlech.
,,Básníkovo neokázalé, ostýchavé a při tom bezvýhradné ztotožnění se světlem umožňuje přečíst název sbírky jako klíč k její poetice."
QQQQQQQQQQQQQQQQQQQ
