Od NÁVRATU k NÁVRATU, jak pochopíš ...
ooooooooooooooooooooooooooooo
Příroda prv tělo stvoří, dům smyslů mých bran
v něm zrozeno jest cizí dítě, duch přivolán.
Najde svůj palác a užívá dle své libosti.
A ten pak rozpadne se, když pak jej opustí.
Leč stavitelka neúnavná ve svém díle
nebeského hosta zas k návratu vábí mile.
ooooooooooooooooooooooooo
Chce-li náš čas zmarnit mé bytí,
nechť počíná si podle svého.
Jiný čas moje kroky sytí,
a já zas půjdu do jiného.
ooooooooooooooooooooooo
Tak prosté - kdo nechce, nezhyne.
Jak už tolikrát - vždy domů se vrátí.
Vzejde sémě života, ke světlu se pne,
k dávnému světlu cestu si zas krátí.
Úzkost temná koho svírá - zbytečně,
vždyť ten, kdo v temnotu se ponořuje,
tisíc možností má, tisíc šancí konečně.
Kyne jen tomu, kdo rád tento svět navštěvuje.
A přece vidím - ty chvěješ se jak pápěří,
eh, tys myšlenkami v chladné hlíně.
Ty jsi ten, kdo bojí se a životu už nevěří,
a smrt tě děsí, tvoje věrná průvodkyně.
oooooooooooooooooo
Dokud ti štěstí bude slibnou kořistí,
pro něj neuzrál jsi, byť zažil bys je rád
a toužíš co milé je, mít už napořád.
V nářek propukáš nad tím, co tě opustí,
a stále cíle máš a neznáš únavu,
klid máš za bohapustou zábavu.
Jen tenkrát, až zřekneš se všech přání,
nic už nezbude, za čím by ses hnal,
štěstí krásnými jmény nazýval.
K tvému srdci již nedosáhne dění vír
a ve tvé duši rozprostře se věčný klid a mír.
oooooooooooooooooooooo
Jsi kolo, v němž já stojím:
Z mnoha tvých os vyšlých z temnoty.
Vždy jednu zmáhá vlastní tíž,
a otáčí se ke mně stále blíž.
A moje svolná díla rostou z prázdnoty
od návratu k návratu, jak pochopíš.
ooooooooooooooooooooooooooooooooo
