PPPPPPPPPPPPPPPP

POEZIE EXISTUJE NA SVĚTĚ JAKO LIDSTVO SAMO.

PAMĚŤ POEZIE SVĚTA

beztalentu.cz

 ,,Poezie existuje na světě bezmála tak dlouho jako lidstvo samo - ,,Jde s námi od počátků“ – praví básník. Pokud známo, vznikla na úsvitu našich vědomých dějin, dokonce asi znamená jeden z nejcennějších plodů chvíle, kdy tvor nazvaný pak homo sapiens vyspěl natolik, že mohl část energie vynakládat na něco jiného než na holý boj o život. Zprvu se poezie vyvíjela v rámci obřadních úkonů v těsném sepjetí z hudbou – těžko odhadnout, zda spíše jako její doprovod či podklad. Od hudby se sice časem oddělila a dala se samostatnou cestou, ale mnoho společného si s ni uchovala nadále, vlastně až dodnes. A to nejen tam, kde se realizuje zpěvem, v podobě písňového textu a operního libreta. Blízko k hudbě má především důrazem na zvukovou stránku svých výtvorů, obtížnou, nicméně blahodárnou nutností dbát četných, poměrně pevně stanovených pravidel a vůbec bedlivým zřetelem ke všemu, co se týká formy. Nemluvě o tom, jak silně ji připomíná obdobně magickou mocí nad člověkem, obdobnou a v racionální rovině jen nesnadno vysvětlitelnou schopností působit na nás s intenzitou neodolatelné přírodní síly, podmaňovat si nás celé, bezprostředně a naráz.“

A co lyry zvuk by přeznít mělo?

Pokleknout mě duch dal znamení,

z nitra země v ucho mocně znělo

kyklopických kladiv bušení.

Jan Neruda

Slova mají světlo jak lesk drahokamů,

v rytmu proudí vlna, jež kolébá duhy,

v dlani poezie sedí božský souzvuk.

Jaroslav Vrchlický

 Den nejistý jest již a kalně mživý

a noc, dřív, nežli tušíš, přichvátá.

Teď v srdci naposled se budí víra v divy,

a duše tvá ta náhle volá, léta zajatá.

Sny tvoje zakřiknuté, umlčené

teď křídly v kruhu bijí divoce.

 To chvíle osudná a k rozhodnutí žene:

dnes nebo nikdy kvést a zrát a trhat ovoce.

F.X.Šalda

,,Umění má být tvorbou a nikoli nápodobou, umění začíná kde končí imitace, až po naše dny bylo umění parazitem skutečnosti, ale nová báseň musí být sama sobě syžetem.“

 ,,Poezie a tvorba jedno jsou: básníkem může být nazýván jen ten, kdo vynalézá, kdo tvoří tou měnou, jak může člověk tvořit. Básníkem je ten, kdo objevuje nové radosti, i když je obtížné je snášet. Lze být básníkem v každé oblasti: stačí být dobrodružný a směřovat k objevu.“

G.Apollinaira

  ,,Pro své vlastnosti bývá poezie běžně označována za nejvyšší a nejdokonalejší umělecký druh po hudbě nebo společně s hudbou. Popřípadě se stejně jako hudba, matematika a filozofie počítá k vrcholným projevům lidské duchovní aktivity."

OOOOOOOOOOOOOOO

 ,,V něm jest klíč k budoucnosti."

J.Vrchlický 1887

Francouzský básník Charles Pierre Baudelaire

9.4.1821 - 31.9.1867

,,Jeho svět mluví řečí skutečnosti, řeči realistickou, ale co vypravuje, není skutečnost, nýbrž sen, sen ostřejší než skutečnost, bolestnější i dusnější i určitější a nálehavější než skutečnost."

F.x. Šalda 1895

VZTAHY

Příroda, to je chrám, kde živé pilíře

někdy zmatenou řeč vydechnou ze svých stvolů,

člověk tam prochází háji ze symbolů,

jež upřou na ně zrak v laskavé důvěře.

Jak táhle ozvěny z dálky splývají v shluky

a zní jak jediný hluboký temný hlas,

rozlehlý jako noc a širý jako jas,

domlouvají se tu vůně, barvy a zvuky.

Jsou vůně svěží jak dětská pleť po koupeli,

 sladké jak hoboje a jako zeleň trav

- a jiné zkažené, trimfující pach,

jež do nekonečna se těžce rozestřely,

kadidlo, benzoe, pižmo a z ambry prach,

v níchž uchvat ducha zní a smyslů v mrákotách.

,,A vyjít si po třetí hodině do lesa, do něhož nikdo nechodí, pustého a smutného, vzdáleného hodinu, rozloženého podél potoka, jenž rozrážel sluneční paprsky jako studená, těžká, tekoucí rtuť. Se žlutým svazkem Charlese Baudelaira, tohoto mého smutného miláčka, jehož verše jsou těžkou chorobnou hudbou, na niž duše nezapomene nikdy, uslyší-li ji jednou ..."

O. Březina 1892

 ZPĚV PODZIMU

I.

Sbohem, ty letních dnů, žel krátkých, jase skvělý,

brzo se vnoříme do temnot, kde je chlad!

Už  slyším polena, jako by hrany zněly

na dlažbu dvorů všech s duněním dopadat.

Zima zas pronikne mou bytost: štvaní vzteklé

a tvrdé nad verši, zášť, hněv a mrazení.

Jak slunce uvízle tam v polárním svém pekle

srdce se v zarudlý ledovec promění.

Při každém polenu, jež padne, strnu strachem:

při stavbě popravišť  temnějších nezní ech.

Můj duch se podobá věži, jež padá prachem,

těžkými berany drcena ve svých zdech.

Z těch jednotvárných ran jako bych, zmořen, slyšel,

jak někde sbíjejí rakev. A pro koho?

Léto jsem, zdá se, žil jak včera: podzim přišel!

Ty temné rány zní jak odchod někoho.

II.

Mne zelený třpyt tvých dlouhých očí svádí,

dnes mi však ze všeho, má krásko, hořko je,

slunečno nad mořem nic mi tu nenahradí,

nic, ani láska tvá, ani tvé pokoje.

Přesto mi matkou buď, nenech se v citech zmásti,

že snad mám srdce zlé, či lásky nehodné:

sestra či milenka, buď pomíjivou slastí

slavného podzimu či končícího dne.

Nakrátko! Čeká hrob: a nenasyta je to!

ach nech mne, na tvůj klín si hlavu složím rád,

chci tak, než oželím to bílé horké léto,

mírný a plavý jas podletí vychutnat!

,,Z francouzských symbolistů nejmilejší mi byl vždy Baudelaire. Stál uprostřed života, avšak dovedl svou duši povznésti nad něj, s láskou pochopení shlížeje na bizarní katedrálu Paříže zbudovanou na hnojišti."

St.K.Neumann 1898

,,…nadává novým smyslem staré věci, a přináší tím novou interpretaci života, veliký celkový pohled na lidský úděl v témže smyslu, jak jej přinášel své době Dante."

F.X.Šalda 1920

POSEDLOST

Ó lesy, děsíte mne jak loď katedrál,

hlas varhan duní z vás: ve zbořené hrudi,

komnatě smuteční, kde chroptí věčný žal,

vaše De profundis nám ozvěnou se budí.

Nenávidím tě, Moře! Skoky tvé a ryk

sám v sobě nacházím: ten přehořký smích hoře,

jímž chrlí nešťastník své spílání a vzlyk,

já slyším zaznívat v nesmírném smíchu moře.

Ó noci, nebýt hvězd, jež světly tisíci

mluví tak po známu, jak bys byla mi drahá!

Neb hledám černa jen a prázdnoty a naha!

Než samy temnoty jsou plachty visící,

kde trysklé z očí mých se roje zjevují mi

bytosti zmizelých s pohledy důvěrnými.

,,Východisko velikosti Baudelairovy jest OBJEVITELSVÍ, to stává se stále patrnější, objevitelství zvláštní velkoměstské krásy nebo ošklivosti a děsu, které jsou posledního průmyslového data a neznáme antickému cítění a hodnocení světa: velkoměstské reality hříchu, neřesti, bídy.“

F. X. Šalda

,,Vím, že v těch dobách miloval Wolker Baudelaira neméně než já.“

V. Nezval 1957

CESTA

Vpřed, Smrti, je čas plout! Vpřed, starý kapitáne!

Svou kotvu zvedněme, ta země nudí nás!

Nechť z vln a nebes tma jak inkoust černá plane,

ze srdcí, které znáš, nám prýští čirý jas!

Ó, nalej nám svůj jed, ať dodává nám síly!

Chceme se pohroužit, jak okoušíme ho,

v hloub, Peklo nebo Ráj – co na tom v této chvíli?

v hloub hloubek Neznáma – pro objev nového!

,,Baudelairova poezie, toť čarovný květ moderní sensibility, součet básnivosti všech smyslů, nadskutečná symfonie barev, vůní, lásky a hudby. Hovoří tu nový básnický duch, mocná sensualita a vzácná, nadcitlivá a téměř abstraktní sensibilita : záliba pro umělé, pro okouzlení tropických světů a krásu zkažených civilizací, imaginace, která, zdá se, živí se i halucinacemi.“

K. Telge 1957

,,S Baudelairem je to ve Francii stejné jako s Máchou v Čechách, každé nové pokolení objeví ve starém Baudelairovi nějakého Baudelaira nového, netušeného.“

A. Matuška 1946

Z poezie přelomu století

 UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU