Život je energie, zahalená tajemstvím a moudrosti věků

„Cítím se poslední dobou unavená a znechucená vším. Bojím se, zda se nejedná o syndrom vyhoření, můžete poradit?“ ptá se Michaela z Hodonína.

Snažíme se uspět, být perfektní, jít s dobou, postarat se

o rodinu. Výsledkem pak není uspokojení, ale psychické problémy, které buď nemají řešení, nebo je velmi zdlouhavé. Neumíme „vypínat“, dělat si radost, nedokážeme se spokojit s tím, co máme.

Práce, práce, práce

Právě práce je velmi rizikovým faktorem, kdy může dojít k syndromu vyhoření. Jsou dokonce konkrétní profese, kde hrozí nejvíce. Obecně ale platí, že pokud pracujeme pod stálým stresem, chceme za každou cenu uspět, děláme monotónní činnost, více komunikujeme s lidmi, vztahy na pracovišti jsou napjaté, nebo jsme často svědky lidského utrpení, jsme ohroženi nejvíce.

Nedokážeme odhadnout míru, kdy naše psychika jen trpí a kdy už zdvihá varovný prst. Mozek si ale dokáže sám určit, kdy už je naše počínání nad rámec a má toho prostě dost. Nedovolí nám, abychom ho dále zatěžovali, začne pomalu vypínat. Najednou zjistíme, že naše pracovní výkony už nejsou tak ohromující, nedokážeme se na nic soustředit, jsme příliš unavení. Pokud ale podceníme i tento stav, následuje „vypnutí“. Mozek se rozhodne, že nás zastaví, už nedovolí, abychom ho nadále zatěžovali.

Fáze syndromu vyhoření

Jedná se o stav, který přichází plíživě, a proto je velmi nebezpečný. Často je totiž zaměňován jen za obyčejnou únavu, jenže tou to jen začíná.

Nadšení: Pracujeme s radostí, máme snahu uspět, často tedy odsunujeme do pozadí koníčky, máme sklony k workoholismu. Jsme schopni pro danou činnost obětovat vše.

Stagnace: Přicházíme na to, že ne vše je perfektní, nemáme zpětnou vazbu takovou, jakou bychom si představovali. Často jsou na nás kladeny další nároky, aniž bychom byli odměněni za to, co jsme dosud vykonali.

Frustrace: Vážně pochybujeme o tom, zda má naše činnost nějaký smysl. Dost často v této fázi přemýšlíme o předešlých špatných zkušenostech.

Apatie: Vykonáváme pouze nejnutnější činnosti, nemáme plány, neděláme nic navíc. Cílem je pouze finanční odměna nebo nutnost uspokojit okolí.

Vyhoření: Jsme naprosto vyčerpáni, a to jak emocionálně, tak fyzicky.

Jak se bránit

Mozek nemůžeme zaměstnávat jen problémy a vymýšlením, jak se ještě více a lépe uplatnit. Potřebuje i zcela jinou potravu, aby fungoval tak, jak má, byl zdravý a spokojený. Je náš, musíme se o něj starat, jinak se postará sám, což ale udělá zcela po svém.

Aby člověk fungoval tak, jak má, je nutné dodržovat to, čemu říkáme svatá trojice – práce, vztah, koníčky. Pokud nemáme partnera, těžko ho najdeme, když se do práce ponoříme tak, že už nezbude čas na nic jiného. Pokud ho máme, měli bychom se mu věnovat. Od toho se samozřejmě odvíjí kvalitní vztah.

Měli bychom myslet hlavně na sebe, když budeme vyrovnaní a v klidu, budeme ve stejném duchu ovlivňovat i celé okolí. Sebeláska je jednoduše důležitá a se sobectvím nemá co dělat. Pokud se totiž máme rádi, milujeme i své tělo, tedy všechny orgány v něm, a co je nejdůležitější, nedovolíme, aby nám cokoliv ubližovalo. Velmi snadno pak najdeme odvahu se ozvat a třeba se naučíme i říkat důležité NE, a to hlavně sami sobě.

Tělo je obecně skvělý sdělovatel všeho, co děláme špatně, měli bychom ho tedy poslouchat. Pokud volá po odpočinku, měli bychom mu ho dopřát, jinak se postará samo. Pokud chce akci, dejme mu akci.

Léčba syndromu vyhoření

Aby byla léčba úspěšná a rychlá, je potřeba jednat co nejdříve. Již ve fázi stagnace bychom měli zbystřit. Měli bychom si začít klást otázky, zda opravdu chceme vydělávat peníze tímto způsobem, zda se doma nesnažíme příliš, zda se vůbec tomuto světu příliš neoddáváme. Zamysleme se nad tím, co chceme a nebojme se udělat změnu, přestože nám přijde třeba i riskantní. Změna je přece život a život zase změna. Změny jsou prostě kořením života.

Nechat si pomoci, také není žádná ostuda. Probrat naše problémy nejdříve s partnerem nebo kamarádem by měl být krok číslo jedna. Nemáme-li tu možnost, je dobré si nechat pomoci odborníkem. Návštěva psychologa nebo psychiatra může být také hodně užitečná. Můžeme tak najít konkrétní směr, nebo se na něj jen dobře připravit. Důležitá je samozřejmě i prevence.

Naďa Kučerová

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Mnozí lidé jsou zaneprázdněni snahou vypadat tak nebo onak, věnují velkou část energie tomu, jací by chtěli být. Plýtvají silou na vytvoření „pozlátka“, místo aby se zaměřili na rozvíjení svého potenciálu a vlastního já. Slovo já je slovem činu, svědomí a soběstačnosti. Je špatné udržovat pouhé zdání, jednat a prezentovat se určitým způsobem navenek, když ve skutečnosti prožíváte a myslíte si něco úplně jiného. Je to v rozporu s vaší přirozeností a vlastním já. Neztrácejte svoji individualitu! Skutečný individualismus je důvěra v sebe, ve vnitřní pravdu, soběstačnost a svobodu. Jakmile přijmete sami sebe, poznáte velké tajemství života. Pouze individuality a soběstační lidé jsou silní - většina splývá s davem, napodobuje a kopíruje ostatní. „Hledejte svoji cestu, buďte vnímaví, otevření, opravdoví a svobodní, neboť největším ziskem soběstačnosti je svoboda,“ prohlásil starověký řecký filozof Epikúros ze Samu.

Moudřejší s každou chybou

Každý člověk má schopnost na sobě pracovat a učit se z chyb, které dělá. Z každé chyby může vyvodit ponaučení a pokusit se o lepší kroky. Každý někdy udělal něco špatně, řekl slova, která ho později mrzela, něčeho litoval. Nebo si jednou vybral špatnou cestu, narazil na špatnou osobu, zažil nehezké chvíle, smutek a utrpení. Všichni děláme chyby. Jsou neoddělitelnou součástí našeho života. Ale místo abychom je zastírali a dělali „jakoby nic“, je účinnější s pokorou své chyby přiznat. Jestliže si nebudeme promíjet své chyby, nikam se neposuneme. Neodpuštěná vina v člověku zahnívá. Ne nadarmo se říká, že chybami se člověk učí. Každou chybou se může stát moudřejší, zkušenější, chytřejší, odvážnější, prostě lepší, protože již ví, kudy cesta nevede!

Jistota je nesvobodou

Žádná jistota v životě neexistuje, ani náš život není jistota. Tím, že se snažíme a toužíme po jistotě, si jen komplikujeme situaci a vytváříme problémy. Čím více jistot od života požadujeme, tím nejistější se budeme cítit. Život je nejistý, stejně jako láska, přátelství, zdraví. Je to sice smutné, ale je to tak. Život může být jistý pouze tehdy, dokud nezemřeme. Je velký zázrak, že tu jsme, protože možná stačilo málo, a třeba jsme vůbec nebyli. Ani v tom nebyla jistota…

SPIRIT

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo