OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
,,Slovo "křest", kterým křesťanství označuje jednu ze sedmi svátostí, ve svém původním významu znamená omytí, a to předmětů i lidí."
,,Je tomu dávno, co žil Člověk, který byl ukřižován proto, že velmi miloval a byl velmi milován."
Chalíl Džibrán
,,KŘEST JE SKUTEČNÝM ZAČÁTKEM"
,,Zde se dozvíte, je-li potřeba být pokřtěn a také,
aby se Vám oživila paměť."
,,Co je vlastně křest?"
,,Všichni jsme žebráky u brány chrámu
a každý z nás dostává svůj díl z daru Krále,
když do chrámu vstupuje
a když z něj vychází."
Chalíl Džibrán
,,Křest - svátostný začátek duchovního
života a jeho předobrazy“
,,Křest jako obřadní obmytí“
,,Slovo "křest", kterým křesťanství označuje jednu ze sedmi svátostí, ve svém původním významu znamená omytí, a to předmětů i lidí. Potřeba obřadního omytí, očištění, není ani zdaleka spjatá pouze s Božím zjevením. Naopak přesvědčení, že je vzhledem k Bohu nutné být čistý, neboť jinak od člověka nepřijme žádnou oběť ani modlitbu, je přesvědčením všeobecným, projevujícím se v mysteriích helenistických, v náboženství Egypta, Babylonu i Indie. Sláva řek, jako je Nil, Eufrat nebo Ganga, pramení mimo jiné právě z jejich náboženského významu - jako řek, ve kterých se lze očistit. Řeku Jordán snad ani není nutné připomínat. Ve většině takových "náboženských" omývání se člověk sám ponoří, omyje, očistí tím, že vstoupí do řeky, ponoří se do koupele - poslechne výzvu: "Jdi a umyj se!"
,,Křest Janův“
,,Jestliže tedy sv. Jan Křtitel vystoupil se svojí nabídkou omytí v Jordánu, navazoval tak na tradici různých omývání. Mnohá z nich byla dokonce přímo nařízena Zákonem Mojžíšovým a praktikovala se velmi často v náboženském životě soukromém i veřejném. I z Ježíšových úst zazněly mnohé narážky na tuto praxi."
,,A přece je Janův křest ve třech důležitých bodech jiný než ostatní omývání. Prvním významným rozdílem, kterým je Janův křest podobnější obřadu křtu svatého, je jeho jednorázovost a asistence druhé osoby - sv. Jana nebo jeho učedníků. Celkem všeobecně se má za to, že byl udílen každému jen jednou. Též učedníci Ježíšovi za jeho života křtili křtem Janovým. Sám Ježíš však zřejmě nikoliv. Druhou odlišností je spojení tohoto obmytí s tím, že očišťovaný musí hříchy vyznat, aby dosáhl očištění vnitřního. Je tedy tento křest spojen s obrácením, s ochotou začít znova, s pokáním. Třetí odlišnost spočívá v tom, že Janův křest je zcela dobrovolný, není přikázán žádným zákonem, žádným předpisem. Přijímali ho jen ti, kdo chtěli a byli naň připraveni. Když tyto odlišnosti doplníme o to, jak vidí sv. Jan Křtitel sám sebe - jako "hlas volajícího na poušti" -, můžeme spatřit obraz svátosti křtu dosti přesně: Ne náhodou nebo z nudy, ale z Boží milostí pohnut přichází člověk k Jordánu, aby se kál, obrátil od svého způsobu života v tom, v čem jej rozpoznal jako hříšný, vyznal tuto hříšnost jako projev lítosti a přijal od Jana očištění jako začátek svého nového života s tím, že jde jen o přípravu na něco zatím ještě neznámého, co přinese: Ten,který vás bude křtít ohněm a Duchem Svatým. ,,Obrať se, přijď, přijmi očištění a čekej !“
,,Přes tyto všechny podobnosti jde však "jen" o křest Janův. Jako příprava na příchod království Božího a jako předobraz křtu svatého je velmi zajímavý. Nemá však vnitřně nic společného se svátostí křtu. I Janův křest byl sice pro mnohé začátkem jejich nového života, ale teprve když se tito "hledající" setkali s Ježíšem Kristem, můžeme mluvit o skutečném začátku jejich duchovního života - vnitřní účasti na životě Božím. Ale ani pouhé setkání nestačilo. Vzpomeňme si na podobenství o těch, kteří říkají "kázal jsi u nás na ulicích", a Pán jim odpoví "neznám vás". Setkání muselo být začátkem skutečně nového života. Jinak řečeno, setkání s Pánem Ježíšem bylo nabídkou, která mohla být přijata, a nemusela. Ovšem tomu, kdo ji přijal: "dám život věčný," praví Pán.
,,Svátost křtu“
,,Teprve po svém zmrtvýchvstání však pověřuje Pán apoštoly, aby šli do celého světa, hlásali evangelium a křtili - svátostným způsobem omývali ode všech hříchů (včetně dědičného) přivlastněním zásluh Kristova umučení jednotlivci - a tím v něm "nastartovali" Boží život. Člověk se již nemůže setkat s Ježíšem osobně přítomným na zemi, ale křest mu umožní spojení tajemné, duchovní, které je však stejně skutečné jako setkání osobní."
,,Všimněme si, že význam křtu sv. jako začátku nového života posunul obsah slova křest od "obmytí, očištění" k označení začátku nového života, působení, použití. Mluvíme o křtu lodi, gramofonové desky nebo CD. A nemáme na mysli ,,omytí šampaňským vínem", ale začátek ,,nového, užitečného života" toho či onoho."
,,Křest je skutečně začátkem.
Nesmírně důležitým počátečním bodem !“
Sv.Tomáš Akvinský ve své Teologické sumě píše:
"... svátosti církve jsou určeny ke dvěma účelům; jednak ke zdokonalování člověka v té oblasti, která se týká uctívání Boha v Bohoslužbě - jako součásti křesťanského života, a jednak jako lék proti oslabení hříchy. Duchovní život je totiž jistou obdobou života tělesného, stejně jako jsou některé tělesné skutečnosti obdobami věcí duchovních. V tělesném životě je však člověk zdokonalován dvojím způsobem: jednak vzhledem k jeho vlastní osobě a jednak vzhledem k celé komunitě, společnosti, ve které žije, protože svou přirozeností je člověk živočichem společenským. Co do vlastní osoby je ve svém tělesném životě člověk zdokonalován dvojmo : přímo nabýváním nějaké vitální dokonalosti a nepřímo odstraňováním překážek života, jako je nemoc a podobně. Jsou tři způsoby, kterými je život těla přímo zdokonalován: První je plození, díky kterému člověk začíná být a žít. Na tomto místě je v duchovním životě křest, který je duchovním znovuzrozením podle onoho Tit 3,5: "... v koupeli znovuzrození" atd. Druhý je růst, kterým je někdo přiveden k dokonalé velikosti a síle. ..." (ST III, ot. 65)
,,Nikdo nepochybuje o tom, jaký význam pro něho měl okamžik jeho početí - to, že začal být a žít. Uvědomíme-li si, že pro náš duchovní život je tímto začátkem křest svatý, dojde nám, proč šlo ve výše uvedeném případě "jen" o křest Janův."
Připomeňme si :
,,Svátost je účinné viditelné znamení
- neviditelné milosti."
,,V případě křtu tedy milosti křestní. Zatím jsme si uvědomili, že obsahem tohoto Božího daru - milosti - je naše znovuzrození z vody a Ducha Svatého, jak o něm mluví Pán Ježíš s Nikodémem. Tedy naše "duchovní početí". Jistě jsme schopni rozlišit ještě další součásti tohoto daru. Dostáváme vlité ctnosti a dary Ducha svatého jako základní a duchovní vybavení pro nadpřirozený život. Přesto se jeví vhodné zdůraznit právě ten samostatný dar života, který se v katechetické terminologii nazývá milost posvěcující. Tento dar, to v naší duši, díky čemu žijeme duchovně, ta dokonalost naší duše, která nám dává jakousi spřízněnost s Bohem, je nutnou podmínkou duchovního života v křesťanském slova smyslu. Křest svatý můžeme přijmout jenom jednou v životě, neboť nám dává nesmazatelné znamení. To však neznamená, že bychom milost posvěcující - zdroj našeho duchovního žití - nemohli ztratit. Těžký hřích se nazývá také smrtelný právě proto, že jím ztrácíme zdroj duchovního žití - milost posvěcující. Jen svátost pokání (nebo v nouzi dokonalá lítost) nás může vrátit zpět do duchovního života, může nám vrátit milost posvěcující. Z toho, že Pán Ježíš ustanovil svátosti pro vznik a udržení duchovního života, je patrné, jak mu záleží na tom, abychom se duchovně vyvíjeli ve spolupráci s milostmi obdrženými prostřednictvím těchto svátostí."
,,Není pochyb o tom, že Bůh není omezen ve svém "rozdávání" pouze na svátostná znamení. Může dávat a jistě i dává své dary i mimosvátostně. Vždyť chce spasit všechny lidi - i ty, co nikdy nedostali příležitost ke křtu svatému. V případě jednotlivého člověka nemůžeme usuzovat, zda milost dostal, či nikoli, prostě nevíme. Lze se však domnívat, že tam, kde jde o vědomé (poučené) odmítnutí křtu svatého, tam, kde skrze odmítnutí svátostného znamení projevuji odmítnutí nabízené milosti, tam se Pán nebude "vnucovat" proti vůli obdarovávaného. Věřím-li tedy v Krista, musím nejprve přijmout jím nabídnuté dary, abych mohl žádat další. Pro křesťana je tedy život ze svátostí podmínkou spásy. Těm, pro které jsou svátosti ať už z vnitřních nebo vnějších důvodů "nedostupné", může Pán svou milost dávat jinak - neviditelně. Nelze tedy nikomu upřít možnost duchovního života, ale vždy bude zdrojem tohoto života dar Kristův - milost posvěcující. Pro křesťany však možnost svátostného znamení dává jistotu o obdržení potřebné milosti. A první takovou jistotou je křest svatý."
,,Tak jako "obyčejné" omytí "obyčejnou" vodou při křtu svatém ukazuje na obrovské, úžasně obrovské skutečnosti, tak i "obyčejný" duchovní život obsahuje úžasné skutečnosti, které většinou "nezakoušíme", nebo je nezakoušíme jako úžasné. Víra by nám však měla zprostředkovat jejich poznání a docenění, a to by se mělo projevit v naší vděčnosti."
,,Děkujme tedy Pánu za dar života - tělesného, který nám dal ve spolupráci s našimi rodiči, i duchovního, který nám dal skrze křtícího kněze ( v nouzi skrze kohokoliv ) a který v nás udržuje a rozmnožuje skrze kněze rozhřešujícího a udělujícího ostatní svátosti křesťanského života. Děkování není pouze "jedním z druhů modlitby", je výrazem pochopení, přijetí a docenění obdrženého daru.“
,,Jsou tři zázraky našeho Bratra Ježíše, které dosud nejsou v Knize zaznamenány : první je, že to byl člověk jako vy a já - druhý, že měl smysl pro humor - a třetí, že věděl, že i když byl přemožen, je vítěz."
,,Velký Ukřižovaný, ty jsi ukřižovaný na mém srdci a hřeby, které probodávají tvé ruce, probodávají stěny mého srdce. A zítra, až někdo půjde kolem této Golgoty, nebude vědět, že zde krvácejí dvě srdce. Bude se domnívat, že je to krev jednoho muže."
,,Je možné, že jste slyšeli o Požehnané hoře. Je to nejvyšší hora v našem světě. Kdyby jste se dostali na její vrchol, měli by jste jen jedno přání - sestoupit a být s těmi, kdož přebývají v nejhlubším údolí. A právě proto se ta hora jmenuje Požehnaná hora."
Chalil Džibrán
,,O POKÁNÍ..."
,,Pokání je obnovou svatého křtu. Pokání je smlouva s Bohem pro věčný život. Ten, kdo se kaje, nakupuje pokoru. Pokání je také neustávajícím znepokojením pro tělesné pohodlí."
,,Pokání je smiření s Pánem dobrými skutky, které jsou v protikladu ke hříchům a pokání je dobrovolné vzdání se všech tělesných náklonností. Kající se člověk si sám volí svůj trest. Pokání je proto mocným pronásledovatelem žaludku a povzbuzuje duši k bdění a modlitbě."
Sv.Jan Klimakos
,,Je jenom Jeden Bůh,
zjevený Ježíšem Kristem,
Jeho Synem,
který je jeho Slovem,
vyvěrajícím z tichosti..."
Sv.Ignác Anti Ochijský
BBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBB
,,Bůh všechno řídí a spravuje“
,,Když je cílem všech věcí Bůh, jen on sám svou prozřetelností všechno řídí a spravuje. Je-li tedy všechno zařízeno k Boží dobrotě jako k cíli, tedy je třeba, aby Bůh, k němuž hlavně náleží Boží dobrota, kterou podstatně má a poznává a miluje, byl správcem všech věcí."
,,Kdokoli koná něco pro cíl, užívá toho k cíli. Vše, co má jakýmkoli způsobem bytí, je účinek Boha. A Bůh koná všechno pro cíl, a tím je On sám. Užívá tedy všeho tím, že to řídí k cíli. To však je spravování. Svou prozřetelností je tedy Bůh tím, kdo všechno řídí."
,,Přirozená tělesa se pohybují a jednají cílově, i když cíl nepoznávají z toho, že se u nich vždy nebo většinou stává, co je lepší. Je však vyloučené, aby něco neznající cíl, jednalo cílově a náležitě dosáhlo cíle. Ledaže je to pohybováno někým cílevědomým, jako je střela řízena střelcem do terče. Proto je třeba, aby celá činnost přírody byla řízena nějakým poznáním. To však musí vést k Bohu. Je tudíž třeba, aby každé nižší umění a poznání přijímalo zásady od vyššího. Bůh tedy spravuje svět svou prozřetelností."
,,Bůh uvádí všechny věci do bytí nikoli nutností přirozenosti, nýbrž intelektem a vůlí. Jenže poslední cíl jeho intelektu a vůle je jeho dobrota. Věci se podílí na Boží dobrotě na způsob podobenství, pokud jsou samy dobré. Ale to, co je ve stvořených věcech nejvíce dobré, je dobro řádu vesmíru, který je nejvíce dokonalý. To říká Aristoteles a Písmo svaté to potvrzuje: "Bůh viděl vše, co učinil, a bylo to velmi dobré" (Gn 1,31), když prostě uvádí o jednotlivých dílech, že "to bylo dobré" (Gn 1,4-26). Tedy dobro řádu stvořených věcí je to, co je Bohem obzvláště chtěné a zamýšlené. Řízení něčeho znamená vkládat do toho řád. Bůh tedy všechno řídí."
,,Co sleduje nějaký cíl, dbá spíše o to, co je blíže poslednímu cíli. Posledním cílem Boží vůle je však její dobrota. Této dobrotě je ve stvořených věcech nejblíže dobro celého řádu vesmíru. K němu jako k cíli se zaměřuje každé dobro té či oné věci, jako se méně dokonalé zařizuje k dokonalejšímu. Proto se také ukazuje, že kterákoli část je zaměřena k svému celku. Bůh tedy nejvíce pečuje ve stvořených věcech o dobro vesmíru. Je tedy pořadatelem všech našich věcí."
,,Proto Písmo svaté prohlašuje Boha za Pána a Vládce, když uvádí, že "Pánem je sám Bůh" (Ž 99,2,5) a jinde, že "Králem celé země je Bůh" (Ž 46,8). Posláním krále a pána je přece svými pokyny řídit a spravovat podřízené. Proto Písmo svaté připisuje také běh věcí Božímu příkazu: "On slunci přikáže, i nevychází, a hvězdy zamyká jako pod pečetí" (Jb 9,7), a "zákon dal, jehož nepřekročí" (Ž 148,6).
,,Člověk není zakladatelem přírody, nýbrž uměním a silou užívat přírodních věcí k svému užitku. Proto se lidská přirozenost nevztahuje na nutné, jež pochází z přírody. Na to nutné, jež pochází z přírody, se však vztahuje prozřetelnost Boha, který je původcem přírody. Zdá se, že právě z tohoto důvodu vycházejí ti, kdo Boží prozřetelnosti upírají běh přírodních věcí, který podřizují nutnosti hmoty."
,,Když se říká, že Bůh stvořil člověka kvůli němu samému, nevylučuje se tím člověk z božské prozřetelnosti. Naopak se ukazuje, že se mu nestanoví předem činná síla, určená k jednomu, jako je tomu u přírodních věcí, jež jsou pouze vedeny. Rozumní tvorové, nadaní svobodnou vůlí, se sami řídí a volí. Ježto samotný úkon svobodné vůle se uvádí na Boha, jako na příčinu, proto je nutné, aby bylo poddáno božské prozřetelnosti to, co se děje ze svobodné vůle. Prozíravost člověka spadá pod prozřetelnost Boží jako zvláštní příčina pod všeobecnou příčinu. U spravedlivých lidí má Bůh prozřetelnost jakýmsi vynikajícím způsobem více než u bezbožných, pokud nedopouští, aby se jim přihodilo něco, co by nakonec zabránilo jejich spáse. Těm, kdo milují Boha totiž všechno pomáhá k dobrému (Ř 3,28). Nikoli však tak, že by se docela vymykali z jeho prozřetelnosti, protože pak by se rozpadli v nic, kdyby nebyli jeho prozřetelností zachováváni."
,,Ježto rozumný tvor svobodnou vůlí ovládá své jednání, proto podléhá božské prozřetelnosti nějakým zvláštním způsobem. Přičítá se mu totiž něco za vinu nebo za zásluhu a vrací se mu něco jako trest či odměna. Ovšem nikoli tak, že by se jednotliví nerozumní tvorové vymykali Boží prozřetelnosti."
,,Jak působí prozřetelnost?"
,,Prozřetelnost ukládá některým opatřeným věcem nutnost, ale nikoli všem. Prozřetelnosti totiž přísluší zařizovat věci k cíli. Po Boží dobrotě, která je cílem odděleným od věcí, je pak hlavním dobrem, jsoucím ve věcech, dokonalost vesmíru : a ta by nebyla, kdyby se ve věcech nenacházely všechny stupně bytí. Proto božské prozřetelnosti přísluší činit všechny stupně jsoucen. A proto některým účinkům připravila příčiny nutné, aby nastaly nutně, kdežto jiným příčiny náhodné, aby nastaly náhodně, podle stavu nejbližších příčin."
,,Účinkem Boží prozřetelnosti není jen to, že se něco nějak stane, ale že se něco stane nahodile nebo nutně."
BBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBB
