UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU

JENNY  COCKELLOVÁ

,,Důkazy o minulých životech nejsou vždy přijímané s pochopením, hlavně v důsledku staletých náboženských sporů a dogmat, které do reinkarnace zavedli falešné představy. Důkazy osob, vypovídajících o nezvrátitelných faktech približují možnosti pochopit souvislosti a snad i uvidět význam reinkarnace ve světle, které ji náleží."

ŽIVOTNÍ  PŘÍBĚH, KTERÝ VÁS CHYTÍ ZA SRDÍČKO !!!

,,Film - Včerejší děti - je inspirován neuvěřitelným příběhem Jenny Cockellové, která tento svůj prožitý příběh vypráví zcela otevřeně, a předkládá tak veřejnosti vzpomínky z minulého života, které jsou doloženy mnoha důkazy, které ještě existují a ponejvíce jejími dětmi, které doposud žijí."

,,Je možné uzdravit své minulé životy ?"

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Včerejší děti

Živé vzpomínky na minulý život přiměly Jenny Cockellovou k neobvyklému hledání…

Několik týdnů po porodu osmého dítěte, 24. října 1933, zemřela v dublinské nemocnici Rotunda Hospital mladá irská žena, pětatřicetiletá Mary Suttonová.

Příčina smrti zněla: toxikémie 1, plynná sněť 2 a zápal plic. Její děti byly od té chvíle bez pomoci vystaveny násilnickému otci, těžkému alkoholikovi, který obyčejně propil i poslední penny. 

O jedenadvacet let později se v Anglii narodí děvčátko Jenny jako třetí dítě svých rodičů. Zdá se, že její otec je v manželství nešťastný podobně jako kdysi muž mladé Irky. Velmi brzy začíná v rodině růst napětí, které postupně vede k tomu, že matka s dětmi žije v neustálém strachu před otcem. Teprve třináct let po Jennyině narození se rodiče rozvedli.

Neobvyklé na Jenny bylo, že se jí už od ranného dětství stále častěji vynořovaly obrazy ze života mladé ženy z Irska, o níž věděla jen to, že se jmenuje Mary. Do určité míry utíkala Jenny do světa některých šťastnějších vzpomínek. Vážnější situace však nastala, když se objevily vzpomínky na hodiny Maryiny smrti, které se žena v intenzivním strachu o své děti vzpírala. Tyto obrazy provázely pocity hluboké nespravedlnosti spolu s pocitem viny, že snadno unikne z těžké situace v rodině a přitom zanechá své děti bez ochrany. Malá Jenny vlastně nikdy nepochybovala o tom, že touto mladou ženou byla kdysi ona. Brzy však zjistila, že lidé v jejím okolí nechtějí o těchto vzpomínkách raději nic vědět, a tak se stále více uzavírala do sebe.

Navzdory materiální krizi, v níž musela rodina bez otce nějaký čas žít, se situace po rozchodu Jennyiných rodičů uklidnila. Nápadně se zlepšil také její školní prospěch a brzy po dokončení školy složila zkoušku jako státem uznaná pedikérka. Zanedlouho se seznámila se svým pozdějším manželem a o rok později si už oba hledali vlastní bydlení. Našli malý, pěkný venkovský dům obklopený poli, který ležel v nevelké osadě asi půl hodiny vlakem severně od Londýna.

Vzpomínky na život mladé Irky však Jenny neopouštěly. Dohnaly ji až k pátrání po „dětech z minulosti.“ Léta hledání byla korunována úspěchem. 15. května 1990 poprvé telefonicky hovořila se „svým dítětem“, prvorozeným synem Sonnym. Po rozhovoru se jí zmocnil hluboký pocit štěstí a vnitřní úleva, zvláště když se zdálo, že byl Sonny sice velmi překvapený, ale přijal všechno přirozeně a její vzpomínky potvrdil jako pravdivé.

O tři roky později vydala Jenny v Anglii knihu „Yesterday‘s Children“, v níž podrobně popisuje hledání své bývalé rodiny. Reiner W. Sprenger se s Jenny Cockellovou setkal, aby si s ní o její knize a jejím životě popovídal.

Když jsem vstoupil do venkovského domu, nestačil jsem se divit mnoha paralelám mezi životem Jenny Cockellové a životem Mary, jak jej vylíčila ve své knize „Yesterday‘s Children“. Znovu žije se svým manželem a dětmi v malé řadě domků, které stojí u málo frekventované cesty obklopené poli, kousek od větší vesnice a v blízkosti hlavního města. Samotný venkovský dům má víceméně stejný půdorys, jaký měl kdysi dům Mary Suttonové. „Ne, to nebyla vědomá volba,“ směje se. „Bylo to jediné místo, kde jsme oba intuitivně cítili, že tu budeme doma.“ Se smíchem ukazuje na menší kapsář pověšený na stěně, který je naplněný stejným druhem zrní, kterým své děti v nouzi živila Mary. Říká, že z něj stále ráda připravuje jídlo.

Ještě více mě však překvapuje bezstarostnost, sebejistota a humor této ženy, který se neustále projevuje zvonivým smíchem. Její chování svědčí o příjemné, ohleduplné a obětavé povaze. Je opatrná, aby někomu nevnucovala své názory – „Sama jsem zažila jaké to je, zvláště v době, kdy jsem vyrůstala“, říká. Naráží přitom na reakce mnoha dospělých, kteří nechtěli o jejích vzpomínkách nic slyšet, protože je považovali za výplod příliš živé dětské fantazie. Ale kde se bere ona nenucenost a humor? To jsem po přečtení tak věcné knihy neočekával.

Zpátky na začátek

Abych se dostal k jádru věci, ptám se jí na Maryinu smrt, na vzpomínky, které ji zatěžovaly pocitem viny. „Když jsem jako dítě něco dělala, často se ve mně probouzely vzpomínky na to, že jsem něco podobného dělala jako Mary. Nějak jsem to pak zařadila i do svých her. Ale vzpomínka na mou smrt byla jiná. Nechtěla jsem si ji pamatovat, nechtěla jsem na ni celý den myslet! Ale ve snech se pak vždy znovu vzpomínka na smrt objevila. Probouzela jsem se vždy hluboce otřesená a ztuhlá strachem. Musela jsem Maryinu smrt prožívat stále znovu.

Ve snu se ve mně s touto vzpomínkou probouzely dva pocity. Prvním byl velký strach o děti a druhým hluboký pocit viny. Nejprve jsem chtěla vyřešit problém s dětmi. Tolik jsem se je snažila nalézt, až jsem při tom zapomněla sama na sebe. Něco však nebylo v pořádku! Myslela jsem si, že když znovu najdu své děti a uvidím, že se mají dobře, postačí to k tomu, abych se pocitu viny zbavila. Ale nestačilo. Musela jsem se nejprve vrátit do pokoje, v němž jsem tehdy zemřela…

Jenny pak vypráví, co se stalo několik let po vydání její knihy a po nalezení bývalé rodiny. Americká televizní společnost, která o ní natáčela reportáž, chtěla Jenny přemluvit, aby v nemocnici Rotunda Hospital našla svou smrtelnou postel, u které by natočili nějaké záběry. Jenny se tomu bránila, ale podařilo se jí pokoj nakreslit a jedna vrchní sestra z nemocnice podle kresby identifikovala místnost na izolačním oddělení.

„Dokázala jsem sama sobě odpustit teprve tehdy, když jsem tento nemocniční pokoj navštívila. Rozumem jsem svou smrt akceptovala. Toxikémie v době těhotenství, plynná sněť, těžký zápal plic, to všechno bez antibiotik – samozřejmě jsem nemohla přežít. Ale jiná část ve mně se s tím stále nemohla vyrovnat – dokud jsem znovu nestála v tomto pokoji. Několik týdnů nato jsem se zmítala v neuvěřitelných emocionálních výkyvech, ale nakonec jsem se cítila od pocitu viny osvobozená.

Jenny se na chvíli zamyslí a pak pokračuje: „Myslela jsem si, že když najdu rodinu, všechno bude lepší. Ale uplynulo ještě mnoho let, než jsem začala chápat, jak tyto pocity z minulosti využít pro svůj současný život. Musela jsem svou „rodinu z minulosti“ nechat určitým způsobem odejít, vypustit ji ze svého života. Jsou mými přáteli, ale už mě nepotřebují. Rádi se se mnou setkávají a mají radost, když je navštívím, ale to je všechno. Už nejsem jejich matka. – Smířit se s tím a pochopit, že je třeba žít tento život, bylo nejtěžší. Postupně jsem určitým způsobem opustila tu, kterou jsem kdysi byla. Je to určitý druh ztráty, který se podobá smrti někoho blízkého.“

Ihned po Maryině smrti úřady nařídily převzít děti z otcovy péče. Chlapce přestěhovali do výchovného ústavu, děvčata na tom byla lépe, protože bydlela v internátu, který vedly katolické sestry. Ukázalo se, že tehdejší instituce zaopatřily děti mnohem lépe než toho byla schopná Maryina rodina. Navíc si Jenny myslí, že Mary svou přítomností už nemohla děti dlouho ochraňovat před útoky otce. Nejstarší syn Sonny uvedl, že jeho matka Mary a ostatní děti byly v té době často bity řemenem. Zajímalo mne, proč ani ve své knize ani jinde nevysloví jediné slůvko roztrpčení nebo stížnosti na svého manžela.

„Myslím si, že když se pozorně podíváme na to, proč se lidé chovají tak, jak se chovají, uvidíme často skutečnou příčinu. Domnívám se, že se manželovi něco přihodilo na vojně. Před vojnou to byl úplně jiný člověk, dokonce i uprostřed vojny bylo ještě všechno v pořádku. Stalo se něco, o čem nemohl mluvit a co ho dohnalo až k tomu, že podlehl alkoholu.“

Jiné „jednodušší řešení?"

Jenny Cockellová si vzpomíná nejen na život v Irsku, ale v malé míře i na útržky z předchozího života v Japonsku. Jedna z těchto vzpomínek, která se jí stále znovu vybavuje, je opět její smrt v mladém věku. Tuší, že život Japonky žila bezprostředně před životem Mary. Paralely mezi těmito dvěma životy nutí k zamyšlení.

„Velice jasná byla moje vzpomínka na jiný život, který jsem žila v Japonsku před životem Mary. Velmi, velmi krátký život… Utopila jsem se, když mně bylo asi 17 nebo 18 let. Ještě si přesně pamatuji na tu vesnici. Náš dům ležel nahoře na kopci, odkud jsem mohla přehlédnout mořskou úžinu. Nedovolovali mi hrát si s dětmi dole ve vesnici, protože jsme patřili k jiné třídě. Musela jsem se od nich držet stranou. Pamatuji si také na časté plavby po vodě. Byla jsem přislíbená jednomu muži. Nechtěla jsem si ho vzít. A pak jsem vypadla ze člunu. Zvláštní bylo, že jsem se cítila vinna. Myslela jsem si, že jsem se jaksi snažila uniknout z tohoto života."

Mezi pozemskými životy

Dostáváme se k období mezi pozemskými životy. To je téma, k němuž se Jenny ve své knize nevyjadřovala z obavy, že ji lidé nebudou brát vážně. Protože to, na co se ještě dokáže rozpomenout, je „příliš neobvyklé, příliš podivné“. Následující události se odehrávají bezprostředně po její smrti v nemocnici Rotunda Hospital:

„Pamatuji si na to, jak jsem z horního rohu místnosti pozorovala své tělo. Někdo vstoupil do pokoje a znovu rychle odešel. Musela to být zdravotní sestra. Potom přišel někdo jiný a klekl si před postel. Tehdy jsem si myslela, že to byl manžel, ale nyní věřím, že to byl zřejmě duchovní pomocník.

Pamatuji si, že jsem ještě delší dobu viděla své tělo. Pak jsem ucítila, že jsem jakoby tažená pryč, a že se celé mé tělo schoulilo – jako embryo. Po celou tu dobu jsem viděla jen nemocniční pokoj. Pak se zdálo, jakoby se všechno kolem mě uzavřelo a já byla rychle tažená dozadu. Neprocházela jsem tedy tunelem a neviděla světlo na jeho konci, protože jsem se dívala jiným směrem a celá má pozornost byla upřená stále ještě na nemocniční pokoj. Nechtěla jsem odtud pryč. Najednou bylo kolem mě světlo, které lze přirovnat k různě zabarveným světelným chodbám. – Byla jsem někde jinde…

Teď přijde něco, na co už si moc dobře nevzpomínám. Všechno bylo hodně jiné a já byla jen klubko energie, které jakýmsi způsobem vyzařovalo světlo. Kolem mě bylo mnoho jiných klubek energie s určitým druhem membrány, jako u mýdlové bubliny. A věděla jsem, že tyto jiné energie jsou lidé.

Všude tam, kde jsem se nacházela, byli lidé – nahoře, dole, kolem mě, tyto energie byly všude a zdálo se mi, že jsem s nimi spojená. Částečně jsem mohla vycítit, co cítí oni. Vnímala jsem, že jsem jejich součástí, že jsem s nimi spíše spojená, než od nich oddělená, a to je úplně jiné než zde na zemi! Jsme tu přece jen určitým způsobem více uzavření a oddělení od ostatních.

Z větší části bylo všechno ponořeno do bílého světla a v dálce jako bych viděla světelné chodby, které se zdály být modré, tmavomodré…

Jakoby tam neplynul čas. V tom je jediný rozdíl, jinak bylo všechno stejné. Často se mě někdo zeptá: „Ale co se tam pak dá dělat?“. Ale tam není třeba něco dělat. Neexistuje žádný pojem o čase. Když nemáte ponětí o tom, jak ubíhá čas, může okamžik trvat minutu, nebo deset let, a nebude v tom žádný rozdíl. Takže tam není třeba něco dělat, protože jste součástí všeho. To je opravdu těžké někomu vysvětlit.“

Poznamenám, že tento stav, kdy se nacházíte v jakémsi průsvitném pouzdře obklopeném membránou, připomíná i naše embryonální stádium v mateřském lůně. I tam jsme v jakési průsvitné bublině obklopené membránou. Možná je to, co Jenny popsala, součástí přechodu na onen svět, podobně jako je u embrya součástí procesu našeho narození na tento svět.

„Ano,“ říká zamyšleně, „příroda jako by napodobovala společné vzory. Ale mám přece jen pocit, že tento stav byl hlavní částí mého prožití. Je to moje nejdůležitější vzpomínka.“

Druhá část rozhovoru s Jenny Cockellovou, kterou vzpomínky na minulý pozemský život dohnaly k neobyčejnému pátrání...

Na základě vlastních náčrtků objevila Jenny Cockellová vesnici Malahide, která leží na pobřeží Irska severně od Dublinu. Podle jejího přesvědčení je to místo, kde prožila svůj minulý život. Zápisy v místní kronice a vzpomínky starších usedlíků jí pomohly zjistit další podrobnosti i adresy „jejích“ ještě žijících dětí, které zanechala po své smrti v roce 1933 v Dublinu. O svých zážitcích si povídá s redaktorem časopisu Svět Grálu Reinerem W. Sprengerem.

Pozoruhodné je, že Jenny Cockellové se zlomky a epizody z minulého života vybavují přirozeným způsobem. Vynořují se z podvědomí tak jako každá jiná vzpomínka: „Mezi vzpomínkami z mého současného života a toho předcházejícího není žádný rozdíl.“ Nejsou to jen útržky ze života, kdy byla Mary, ale vybavují se jí i dojmy z dalších minulých životů. Jenny je zčásti popisuje ve své druhé knize1. Tyto vzpomínky jsou však méně časté a také je pro ni těžší jednotlivé střípky poskládat a najít mezi nimi správnou souvislost.

Mozaika vzpomínek

Často se Jenny Cockellové nepodaří vytvořit si celistvý obraz minulosti ihned. Je to možné, až když se vzniklé mezery vyplní jinými vzpomínkami nebo dodatečnými informacemi. Tak tomu bylo např. i se vzpomínkou na trh, který jako Mary často navštěvovala. Hledala ho „…vždy v Malahide, nemohla však najít cestu.“ Až poté, co jí Sonny, jeden z Maryiných synů vyprávěl, že Mary často s přítelkyní navštěvovala trh v Dublinu, zatímco on hlídal své sourozence, dokázala si vzpomínky správně zařadit také místně.

Ptám se, proč je tak těžké si vzpomenout na nějaké události z období mezi životy na zemi. „Protože jsou tak odlišné! Je dost těžké chtít je jen popsat, natož jim úplně porozumět! Jsou to až hrozivě cize působící zážitky!“ 

V knize „Yesterday’s Children“ popisuje Jenny Cockellová mimo jiné i své zkušenosti s hypnózou. Píše o různých „návratech do minulosti“, které absolvovala, aby se přesvědčila, zda pod vlivem hypnózy uvidí totéž, co se objevovalo v jejích přirozených vzpomínkách: „Znovu jsem byla vhozena do hlubin své psychiky. Vzpomínky byly vypleněné, útržky života vytažené na světlo a vydané napospas větru jako listy papíru. To všechno bylo pro mě příliš traumatizující.“ 

Zajímá mě, zda někdy není lepší, když si člověk některé věci prostě nepamatuje. „To je určitě také důvod, proč nás všechny sice vzpomínky ovlivňují, ale ve skutečnosti si nepamatujeme podrobnosti... Tímto způsobem můžeme ovládnout své pocity, aniž se musíme postavit tváří v tvář skutečnému dění... Když mozek něco vyloučí, sleduje tím nějaký záměr, jak se to stává třeba při autonehodách. Myslím, že opravdu není zbytečné, že si na mnoho věcí nemůžeme vzpomenout. Mozek rozhodl, že co je moc, to je moc, a proto se od toho odstřihne. Je to takový druh přírodní narkózy.“ 

Ptám se, zda vidí nějaký hlubší duchovní význam v tom, že můžeme nebo musíme prožít více pozemských životů, jestli se už ptala „proč“. – Na chvíli zaváhá, otázka se jí přece jen zdá neobvyklá, a pak odpoví: „Prostě akceptuji, že jdeme stále dál. – Zdá se mi to být naprosto logické. Vždycky jsem to tak vnímala. Uznávám, že jsem v dospělosti měla problémy, protože lidé říkali, že to tak není... Ale ne, vlastně nepřemýšlím o tom „proč“. Je to prostě tak. Člověk se učí. Vyvíjí se a mění. Tělo se opotřebuje a člověk dostane nové... Musíme navzájem spolupracovat ku prospěchu celku, většího rámce, stále pokračovat v procesu učení a vývoje...“ 

„Dočkala jsem se objetí!“

Jenny Cockellová dokázala „děti“, které jako Mary přivedla na svět, po dlouhém hledání na základě vzpomínek z minulého života znovu najít. Příběh svého pátrání, které zdokumentovala krok za krokem, nakonec uveřejnila v knize „Yesterday’s Children“. Neměla přitom v úmyslu dokázat nauku o reinkarnaci, ale všechno dělala “…z potřeby najít svou rodinu. Důkaz pravdivosti mých vzpomínek byl jen jakýmsi vedlejším produktem mé snahy. Musela jsem všechno důkladně zdokumentovat, protože jsem si chtěla být stoprocentně jistá, že najdu ty pravé osoby. Byly tu události a fakta, na která si pamatovaly mé bývalé děti a já také, a bylo nutné ověřit, jestli se tyto vzpomínky shodují.“

Když Jenny poprvé znovu navštívila vesnici v Irsku, kde kdysi jako Mary žila se svými dětmi – a ocitla se na místě, kde stával její dům, z kterého mezitím zbyly jen ruiny – přemohly ji její oživené vzpomínky a naléhavost pocitů takovým způsobem, že to zcela překonalo její představy. „Když jsem poprvé stála uprostřed ruin, viděla jsem celý dům. Přesně takový, jaký byl v době, kdy ještě stál. To jsem později už nikdy nezažila. Myslím, že jsem hned napoprvé věděla, jak to všechno bylo. Na chvíli jsem okolo sebe viděla všechno přesně takové, jaké to bylo v roce 1930. Celé to bylo neuvěřitelně zvláštní, vyrůstat se všemi těmi vzpomínkami – a nyní se definitivně přesvědčit, že byly pravdivé. Tolik lidí má tvrzení neustále zpochybňovalo a i já sama jsem o obrazech ze svých vzpomínek někdy pochybovala – a potom, po tolika letech, jsem se ocitla právě tam, kde jsem naposledy stála před padesáti roky!“

To musela být velká úleva! „Ano, cítila jsem obrovské ulehčení! Ale moje pocity byly i velmi rozporuplné. Některé, které jsem neustále potlačovala, ode mne odpadly. Hlavně nejistota a částečně i strach. Když jsem předtím vzpomínala na minulý život, snažila jsem se soustřeďovat na pěkné vzpomínky. Procházka s dětmi, domácí práce... Ale stát pak skutečně na tom místě, to byl opravdu podivuhodný zážitek. Zaplavily mě silné city.“

Na závěr se ptám, co cítila, když se poprvé znovu setkala se Sonnym, kterého viděla naposledy, když mu bylo 13 let, a který před ní stál znovu po 58 letech. „Ach, chtěla jsem ho obejmout. Bylo to tak neuvěřitelně zvláštní, protože to byl tentýž člověk! Chlapec, kterého jsem si pamatovala. Uvědomovala jsem si, že on mě nebude vnímat tak jako já jeho, protože jsem měla jiné tělo. A že to bude vyžadovat svůj čas. A také to tak bylo. – Dočkala jsem se objetí, ale potřebovalo to čas!“

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO