Život je energie, zahalená tajemstvím a moudrosti věků

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

,,Císař a král KAREL IV., známe ho jako zakladatele mnohých staveb pro které měl jistě hlubší motivaci."

,,Co měl Karel na mysli když tvořil? Byl ovlivněn duchovní moderní zbožností středověkého hnutí s hlubšími myšlenkami pro každého, a ty zní - ČTI, MEDITUJ a DEJ SI V TOM ROLI."

,,Královskou důstojnost zdobí, když se vládce víc stará o to, jak se má jeho lid než o to, jak se má on sám. Neboť král je spjat s lidem jako duše s tělem."

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Magické hory a KRAJINOU ZÁZRAČNÉHO KONĚ

Foto - stopavkrajine.cz

,,Vypravíme se tentokrát s geologem a spisovatelem Václavem Cílkem na pěší okruh mezi Neumětely a Plešivcem."

,,V Neumětelích se věřilo a věří, že zde Šemík, věrný kůň rytíře Horymíra, zakopán leží - hlásá vytesaný nápis nad prázdným hrobem zázračného koně v bývalém slavném poutním místě, kde stojí za povšimnutí nejen národní mýtus, ale také původně gotický kostel sv. Petra a Pavla, naposledy upravovaný v roce 1887 a dřevěná zvonice."

,,Pod jakým úhlem vidí mizení domova v tomto místě, to bude výchozí otázka pro Václava Cílka, než se vydá Hostomickou kotlinou a její dávnou historií k Olympu kraje, jak býval kdysi obdivně nazýván jeden z hřebenů Krušných hor, Plešivec. Prý je na světě málo tak úžasných míst. Čaroval tu kdysi ďábel a své reje prováděly brdské čarodějnice. To odtud, z vrcholu opředeného bájemi a pověstmi, údajně naplněného zlatem a chráněného brdským duchem Fabianem, prý pochází Šemíkův náhrobní kámen v Neumětelích. Na vrcholu Plešivce se nachází jedno z největších pravěkých hradišť v Čechách. Muselo tehdy patřit k nejdůležitějším pevnostem své doby."

,,Nejstarší nálezy dokazují, že Plešivec byl jedním z nejvýznamnějších center knovízské kultury, zhruba tisíc let před Kristem. Z této kultury se postupně vyvinulo keltské etnikum v Čechách, s čímž souvisí i kultovní charakter hory. O pravěké posvátnosti svědčí i obětní kámen, viklan, zvaný Čertova kazatelna, z níž si do svého deníku črtal profily krajiny také Joachim Barrande."

,,Jak v mlze dávných věků mizí historie výjimečné hory i významného geologického útvaru, jak se vytrácí imaginace pravěkých míst, národní mytologický svět i pocit posvátnosti krajiny a domova, to jsou témata, která si zvolil průvodce tímto dílem za svá srdeční a znepokojivá Václav Cílek."

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Bitva na Moravském poli

Zpracoval jsem netradičně historii Slezska, nabízím vám odlehčený pohled na některé události časů minulých. Jak to bylo například se slavnou a známou bitvou?

Přemysl Otakar II. byl pro svou „ohebnost jazyka“ považován za

nejlepšího diplomata v Evropě. Mluvením často zachránil náš národ před neštěstím, do kterého se dostal. Náš král ale miloval i boj. Jakmile někde v Evropě začaly řinčet zbraně, už „muž železný a zlatý“ se svými oblíbenci (severomoravskými knížaty) táhl také do války. Protože zásluhou Slezanů vítězil, bylo jeho království stále větší a větší.

Každý ale ví, jaké nebezpečí hrozí mužům, kteří jsou často a dlouho někde pryč. Na to ale muži ze severní Moravy vyzráli. Když měli jít bojovat, na několik zámků zamykali pásy cudnosti svých dam.

V roce 1278 táhli Slezané s dalšími vojsky krále Otakara na Moravské pole do boje proti rakouskému vladaři Rudolfovi. Když se ale mělo začít, řekli Češi, že bojovat nebudou. Bez vysvětlení se otočili a jeli domů. Zůstali tam jen Slezané. A tak potom v pátek, 26. 8., bylo za pouhé dvě hodiny po všem.  Přemysl Otakar II. i mnoho slezských mužů padli, vévoda opavský Mikuláš a někteří další padli do zajetí. Od té doby se každému neštěstí u nás přezdívá „černý pátek“.

Slavní Římané kdysi tvrdili: Koho bohové milují, toho raní slepotou.“ Muže „železného a zlatého“ zřejmě milovali, už se nikdy nedozvěděl, že ho Češi na Moravském poli opustili proto, že je paroháč!

Každopádně za 33 let panování učinil Otakar II. z malého Česka rozlohou čtvrtou největší velmoc v Evropě. Vládl v deseti zemích. Jeho království se táhlo od Baltu až ke Středozemnímu moři. Tisíce Slezanů se každý rok koupaly ve svém oceánu.  Ke konci byl náš vladař tak mocný, že se mu neodvážil odporovat ani římský papež. Škoda ho.

Eda, N., Opava

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Bílých paní se po našich hradech, zámcích i jiných místech potuluje možná více než stovka. Černé paní se vyskytují mnohem vzácněji. Jedna taková straší na nádherném moravském hradě Buchlově a za jejím osudem se skrývá příběh snad ještě černější než její šat.

Tentokrát začneme od konce. Nedaleko Buchlova, na místě zvaném Smraďavka, byl 25. 7. 1582 nalezen mrtvý hradní pán Jindřich Prakšický ze Zástřizl. Našli ho probodnutého vlastním kordem, vrah samozřejmě nikde.

V šestnáctém století se zločiny vyšetřovaly rázně. Po ruce byl pánův zbrojnoš, a tak padla vina na něj. Jenže podezřelých se kolem vyskytovalo mnohem více. Například Jakub Bílský z Bělé, opat sousedního velehradského kláštera, vedl s panem Jindřichem neustále nějaké spory o hraniční pozemky. Došlo to dokonce tak daleko, že buchlovší poddaní loupili na rozkaz svého pána na klášterní vinici hrozny! Jedna tichá vražda by pro opata znamenala vyřešení letitého problému…

Kromě něj měli na buchlovského pána spadeno i místní zbojníci, nechal bez milosti popravit jejichž náčelníka Jana Šerého.

A co jistý pan Vilím Rym? Na Buchlově s panem Jindřichem tehdy hodovali dva dny. Jistě nezůstali úplně střízliví. Naopak bývalo zvykem v pití závodit a „soutěžní“ nádoby mívaly věru bohatýrské rozměry. Potom by stačila drobná rozmíška a neštěstí by bylo hotovo.

Čtvrtý podezřelý se jmenuje Vilém Zoubek ze Zdětína. Choval velmi přátelské vztahy k manželce zabitého šlechtice, Kateřině Rájecké z Mírova. Možná přátelské až příliš. K tomu paní Kateřina svého chotě upřímně nesnášela. Ovšem v době, kdy prakticky neexistovaly rozvody, neměla moc na výběr. Buď se dál trápit, nebo… a zbraň měl tehdy každý po boku. Jindřichovi Prakšickému se stala osudnou ta jeho, zatímco vrah si tak chytře pojistil další zamaskování své pravé identity.

Kde selže světská spravedlnost, tam nastupuje ta vyšší. Vypráví se proto, že onu vraždu zosnovala skutečně paní Kateřina a za to musí na Buchlově dodnes strašit jako černá paní. Snad má ta černá barva symbolizovat její černou duši nebo černou myšlenku na vraždu vlastního manželka, kdo ví. Podle pověsti se zjevuje v té nejponuřejší místnosti celého hradu. Říká se jí„pokoj mrtvých, a to plným právem. Dříve se tu soudili pytláci a ti dostávali i velmi kruté tresty. Také tu bývala ukládána těla zesnulých před pohřbem a shlížely na ně úmrtní podobizny již zesnulých hradních pánů. A jako největší kuriozita je zde dodnes uložena pravá egyptská mumie.

Černá paní se tedy nachází v té nejlepší společností. O půlnoci, jak také jinak, vystupuje v celé své děsivé kráse z nejtemnějšího kouta komnaty a vydává se na obchůzku. Jestlipak se přitom zastaví i u kordu, který zabil jejího manžela? Nese dva poučné nápisy: „Sláva vyplývá z ctnosti“ a „Ctnost přežívá smrt“. Škoda, že to tak úplně neplatí. Černá paní na Buchlově přece přežila svou smrt a proslavila se přesto, že o ctnosti se u ní zrovna mluvit nedá.
Jitka Lenková

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Vysvětlit název obce s tak jasným pojmenováním se na první pohled může zdát jednoduché. Prostě se tu kdysi vyskytl nějaký černý vůl a ten připadal místním obyvatelům tak důležitý, že podle něj pojmenovali svoji dosud bezejmennou osadu. Jenže, který kus hovězího to přesně byl?

Honáci okradli krále

Vybrat si můžeme hned z několika možností. Nejhlouběji do historie sahá příběh o volech, které se kníže Václav roku 929 zavázal odvádět východofranskému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi. Neměl tehdy jinou možnost. Král Jindřich se svým vojskem okupoval prakticky celé Čechy a hrozilo, že české knížectví jako samostatný stát úplně zanikne. V této bezvýchodné situaci se kníže Václav zavázal platit Jindřichovi každý rok tribut, tedy poplatek za mír, vyčíslený na 120 volů a 500 hřiven stříbra. Do Saska k Jindřichovu dvoru hnali honáci voly shromážděné z celých Čech po staré obchodní stezce známé jako Via Magna. A protože věděli, že v Sasku voly už nikdo přepočítávat nebude, jedno zvíře cestou porazili a snědli. Stalo se tak na místě, které se dnes nazývá právě Černý Vůl.

Druhé vodítko v pátrání po původu názevu spočívá ve stejnojmenném názvu místní hospody. Na jejím štítě se skví letopočet 1480. I když nemusí mít se stářím tohoto pohostinství žádnou souvislost, ubytování a občerstvení zde mohli pocestní nacházet opravdu po celá staletí. Černý Vůl totiž leží příhodně právě jeden den pochodu od Prahy. A protože zde jistě bývávalo rušno, na večeře pro vyhladovělé cestující tady mohl padnout nejeden vůl.

Záhadná soška

Obě dvě vysvětlení však mají jeden zásadní nedostatek. Název Černý Vůl je písemně doložen až v roce 1785. Předtím se této osadě říkalo Vencov. Prý podle toho, že tady odpočíval sv. Václav na cestách ze svého sídla na Levém Hradci na Budeč. Jenom trošku nesedí, že v tomto případě by nejvýznamnější český světec musel být familiérně nazýván Venca.

A to ještě pořád není všechno. K Černému Volu se váže ještě jedna velmi pozoruhodná historie. Roku 1884 zde byla při těžbě hlíny nalezena černá keramická hlavička znázorňující kus skotu s nápadnými rohy. Protože zbytek těla chybí, nelze říct, zda neznámý pravěký umělec zpodobnil býčka, volka nebo kravku. Možná ani neměl v úmyslu vymodelovat zvíře celé. Podle archeologů měla totiž tato hlavička zdobit nějakou nádobu, o jejímž účelu, nejspíše rituálním, se můžeme dnes jen dohadovat.

Ztracena navždy

Jistě by bylo pěkné, kdyby na místním obecním úřadě, v knihovně či jiném veřejně přístupném místě mohla být umístěna alespoň kopie tohoto zdejšího nejvýznamnějšího archeologického nálezu. Zatím tomu tak není. Sošku si nelze ani prohlédnout v pražském Národním muzeu, kam tento nález poctivě odevzdal roztocký lékař a nadšený amatérský archeolog Čeněk Rýzner. Dotyčný artefakt se totiž „ztratil“, a to na výstavě již v první čtvrtině minulého století. Zůstal jen sádrový odlitek a fotografie.

Co když je to ale nakonec jen dobře? Třeba by prozkoumání oné sošky současnými vědeckými metodami ukázalo, že šlo jen o padělek, jehož prodejem si výrobce hodlal vylepšit rodinný rozpočet. Nebyl by to případ ani první, ani poslední. A navíc ta neuvěřitelná shoda okolností – nález sošky černého vola v Černém Volu!

Ale ať už je to s názvem Černého Vola tak či onak či úplně jinak, faktem zůstává, že tak krásnými příběhy o původu svého jména se může chlubit jen málokterá obec.
 Jitka Lenková

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO