Život je energie, zahalená tajemstvím a moudrosti věků

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Francouzský novinář, spisovatel a esejista Robert Charroux

Foto - Wikipedia

Francouzský spisovatel Robert Charroux ve své Knize mistrů světa napsal: „Od Egypťanů se zapomnělo na pravdy, které byly předány našimi prapředky, prvními iniciátory a prvními muži naší planety. Skutečnými iniciátory jsou andělé

bible, ve skutečnosti mimozemšťané, kteří se usadili na Zemi dávno před potopou, kteří vytvořili malou komunitu Hyperborejců, kteří byli u vzniku Atlantidy a země Mu. Potopa (nebo atomová válka mezi Mu a Atlantis) zničila všechny tyto civilizace, takže zbyla jen malá skupina přeživších. Před pěti tisíci lety se objevila druhá skupina mimozemšťanů, civilizovaných lidí, kteří přišli z Peru do Tibetu a podařilo se jim nějak přežít...“
Od potravinových románů ke sci-fi
Francouzský novinář, spisovatel a esejista Robert Charroux (původním jménem Robert Grugeau) se narodil 7. dubna 1909 v Payroux ve Francii. Studoval v Civray College, kde moc nevynikal v matematice, ale brilantní byl v jiných předmětech. Jeho bakalářská práce patřila mezi nejlepší.
V roce 1927, kdy mu bylo 18 let, se připojil ke svému bratrovi v Paříži a začal pracovat pro PTT (Správa poštovních služeb a telekomunikací). Zajímal se o prehistorickou archeologii, dávné civilizace a teorie spiknutí.
Mezi lety 1942 - 1946 vydal osm knih beletrie, které nazýval „potravinové romány“ nebo „vláknina fikce“. Byl také autorem scénářů, sci-fi. Poté se rozhodl pro pseudonym podle vesnice ve střední Francii - Charroux.
Zakladatel klubu hledačů pokladů
Po válce se začal věnovat žurnalistice. Působil v Paříži jako novinář na volné noze. Spolupracoval s mnoha časopisy, rádiem i televizí. Od roku 1947 se stal reportérem a fotožurnalistou. Jeho neocenitelnou spolupracovnicí se stala jeho žena Yvette, se kterou se oženil 27. dubna 1930.
V roce 1956 založil Mezinárodní klub hledačů pokladů, kterému předsedal více než deset let. Díky této iniciativě publikoval v roce 1962 svůj první bestseller Poklady světa. V této knize nejsou jen příběhy 250 pokladů, Charroux se zde prezentuje i jako velmi pečlivý výzkumný pracovník. V letech 1963 až 1974 patřil Robert Charroux k nejvíce prodávaným francouzským autorům.
Zaujetí pravěkem
Robert Charroux se intenzivně zabýval pravěkem. Byl přesvědčen, že je zde možné nalézt důkazy o dávných vyspělých civilizacích. V roce 1962 vymyslel slovo primhistorie. Jde o dobu života lidstva před dějinnou ranou dobou paralelně k pravěku. A liší se v tom, že předpokládá existenci vyspělých civilizací, které nebyly dosud poznány.
V roce 1961 objevil u obce Charouux novou jeskyni. Snažil se propagovat pravěké nálezy ve svém rodném kraji a v květnu 1961 bylo jeho úsilí korunováno úspěchem. Bylo otevřeno Prehistorické Grand-Route.
Obracel se na všechny možné instituce, aby bylo založeno muzeum člověka, aby byl odstraněn nezájem vědecké komunity o artefakty pravěku.
Až do své smrti publikoval osm esejů v prestižním nakladatelství Ésions Robert Laffont, ve kterých zastával teorii dávných astronautů. Pro toto nakladatelství založil v roce 1967 edici Hádanky vesmíru, která byla velmi oblíbená a úspěšná.
Menhir jako náhrobní kámen
V roce 1973 cestoval se svou ženou do Peru a měl možnost zažít ve svém životě vzácný okamžik, uviděl poprvé kameny Ica. Byl na nich například zobrazen člověk vedle dinosaura, operace mozku... Charroux nazval tyto kameny „předpotopní kronikou světa“. A snažil se dokázat a hájit jejich pravost.
V létě 1978 se vrátil z jedné ze svých výzkumných cest v Turecku, které si financoval sám. Dne 24. července 1978 se mu udělalo nevolno, týž den zemřel na zástavu srdce. Bylo mu 69 let. Pár dnů předtím si vybral jeden menhir, pod kterým chtěl být pohřben. Což se také stalo.

Francouzský badatel Robert Charroux v jedné ze svých knih vyslovil přesvědčení, že i pouhé kameny a holé skály mohou být obdařeny jistou dávkou rozumu, paměti a specifickým jazykem, s jehož pomocí dovedou komunikovat s lidmi a vyjádřit své pocity. Nelze popřít, že v přírodě nacházíme geo logické útvary, u nichž si nejsme jisti, zda jsou pouhým dílem náhody v přirozeném vývoji anebo zjevným projevem inteligence.

Fontainebleauský les poblíž Paříže byl již od dávnověku pokládán za výjimečně pozoruhodné místo. Zatímco panovníky a jejich lovecké družiny přitahovala nebývalá hojnost zvěře, poetičtější duchy lákaly romantické scenérie a množství bizarních skalních formací. Z pískovce, křídy a granitu jsou zde často do detailu přesně vymodelovány obrovské sochy zvířat. Želvy, hadi, krokodýli, hroši, sloni, ropuchy, medvědi a představitelé mnoha dalších druhů jsou rozmístěni v nevelkých vzdálenostech od sebe a jakoby záměrně soustředěni do skupin. Tuto nebývalou zoologickou zahradu ale zřejmě nevytvořily ruce prehistorického člověka. Povrch skály nejeví žádné známky opracování. Od okamžiku zkamenění nerušeně zvětrává již 30 milionů roků. Jak si tedy máme vysvětlit překvapující tvary kamenů?

Již zmíněný Robert Charroux nabízí strhující řešení, tvrdí, že příroda manifestovala svou nespornou inteligenci a tvůrčí záměry a ve Fontainebleau uhnětla z pískovce zkušební modely svých budoucích nejdokonalejších stvoření. Jiná teorie připouští zásah génia a hovoří o neznámé, zřejmě mimozemské technologii sochařství, která na skalním masivu nezanechává sebemenší stopu. Někdy lze opravdu jen velmi obtížně rozeznat, zda neobvykle tvarovaný geologický útvar má přírodní původ a nebo vznikl uměle.

„Co je pravdy na tom, že Zemi kdysi obývali modří lidé? Z čeho pramení tyto teorie?"
Domněnky a spekulace tohoto typu nejsou náhodné. Na starověkých egyptských obrazech jsou bohové vypodobněni s bleděmodrými tvářemi i rukama, jen pokožka Osirise, strážce života a smrti, má zelenkavý odstín. Je to přinejmenším zvláštní, vezmeme-li v potaz, že umělci v dobách faraonů obvykle dbali na autentičnost a zachování reality. Modrou pokožku bohů měla i božstva na některých hind uistických obrazech - Šiva, Krišna. Je to jen náhoda? A co například Atlantiďané - vždyť ti byli rovněž dle některých legend bytostmi s modrou či zelenomodrou kůží. Prorok Edgar Cayce se při jedné ze svých seancí zmínil, že Atlantiďané při útěku před záhubou našli azyl v Pyrenejích, v Maroku a na Yutacánu. V pohoří And v Jižní Americe se přitom dodnes můžeme setkat s modrými indiány. Odlišný odstín jejich pokožky vědci připisují malému množství kyslíku v ovzduší a v krvi těchto indiánů. Ale podobně jsou charakterizováni též Marokánci z Gouliminu nebo saharští Tuaregové, kterým se říká „modří lidé pouště“.

V roce 1982 se v Kentucky nedaleko Troublesome Creek narodil modrý chlapeček. Lékaři u něj nezjistili žádné další anomálie a babička dítěte potvrdila, že s modrou kůží žilo v minulosti v chlapcově rodišti více lidí a stejnou kůži měla i jeho prababička. Jak ukázalo pátrání, většina modrých osob byla potomkem francouzského sirotka se jménem Martin Fugate, který se v Kentucky usadil kolem roku 1820 - i ten měl údajně kůži v barvě švestek. Hematologové se domnívají, že rod byl postižen tzv. methemoglobinemií- jejich hemoglobin obsahoval trojbuněčný hem místo dvoubuněčného. Nevylučují však ani jinou příčinu.

Francouzský badatel, hledač pokladů a spisovatel Robert Charroux je zastáncem teorie panspermie - podle něj mohli modří lidé přijít na planetu Zemi z Venuše. Ve starověkých textech jsou zmínky o tom, že „jižní hvězda“ v důsledku neznámých událostí změnila svou velikost, tvar i barvu. Hledali snad modří Venušané po nějaké katastrofě na jejich planetě jiné místo k životu? Kůže Venušanů by mohla být modrá, neboť v atmosféře Venuše je hodně kysličníku uhličitého. Jakkoli se zdá teorie Richarda Charrouxe šílená, pravdou je, že byl na Sluneční bráně v Tiahuanaco nalezen údaj, který uvádí, že kalendářní rok má 225 dní - tak je dlouhý jeden rok na Venuši!
Spirit

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO