Jdi na obsah Jdi na menu
 


Knihy Adalberta Stiftera a Virginie Woolfové

29. 1. 2016

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Adalbert Stifter

Soubor:Adalbert Stifter photo.jpg

Adalbert Stifter

(23. října 1805 Horní Planá 28. ledna 1868 Linec)

,,Byl česko-rakouský spisovatel, malíř a pedagog. Patří k nejvýznamnějším představitelům biedermeieru. Je dodnes aktuální svou kritikou vyhrocených vztahů mezi národy a svým vztahem k šumavské přírodě."

,,Díky jeho příkladným postojům ve vztazích mezi českým a německým obyvatelstvem zemí Koruny české, po něm bylo pojmenováno sdružení Adalberta Stiftera, které se zabývá podporou česko-německého porozumění."

Život

Rodný dům Adalberta Stiftera v Horní Plané

,,Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 jako nejstarší syn tkalce Johanna Stiftera a jeho ženy Magdaleny v Horní Plané nad Vltavou (Šumava), původně se jménem Albert. Poté, co otec zahynul při nehodě v roce 1817, vychovávala jej matka. Prací na hospodářství svého dědečka z otcovy strany Augustina Stiftera pomáhal zlepšovat rodinné poměry. Smrt otce Adalbertem natolik otřásla, že ji odmítal přijmout jako fakt a dva dny držel hladovku. V roce 1818 ho poslal dědeček Franz Friepes (z matčiny strany) proti jeho vůli na latinskou školu. V roce 1820 se jeho matka vdala za pekaře Ferdinanda Mayera. V roce 1825 Stifter prodělal neštovice."

,,Až do roku 1826 navštěvoval Stifter latinskou školu benediktinů v Kremsmünsteru. V tomto období, které později popsal jako nejkrásnější období svého života, se v něm rodí cit pro přírodu, literaturu i umění. V latinské škole byl nazýván „Stifter Adalbertus, Bohemus Oberplanensis“ v překladu: "Adalbert Stifter Čech Hornoplanský". Školu ukončil s vynikajícími výsledky. Pokračuje na Vídeňské univerzitě studiem práv. Zajímá se o fyziku, jazyky a filosofii. Studium si financuje jako soukromý učitel (má výrazné pedagogické nadání, avšak nikdy si nenalezne stálé učitelské místo). Díky této práci také poznává svou první lásku, Fanny Greipelovou. Její rodiče však vztah ukončují na základě vrozené Stifterovy letargie a neschopnosti nalézt si pevné místo. V roce 1832 potkává Amalii Mohauptovou, dceru důstojníka z Kyjova na Moravě. V tomto roce také ukončuje studia ve Vídni."

,,V letech 18331848 se živil částečně jako malíř, částečně jako spisovatel. Vznikly tehdy jeho první povídky. Po svatbě s Amalií (která byla modistkou) v roce 1837 zůstal pár dlouho bezdětný, což Stifter těžce nesl. Oba se ujali péče o Amaliinu neteř Julianu. S rodinou Stifter cestoval do své rodné vsi, také do Mnichova či Lince. Vyšel mu román Pozdní léto (Der Nachsommer). Od roku 1841 opět působil jako domácí učitel. V letech 18431846 například na zámku Kynžvart učil Richarda, syna rakouského kancléře Klemense Václava Metternicha."

,,Revoluční rok 1848 silně zasáhl Stiftera svými myšlenkami. Později je však zklamán, stahuje se do ústraní a do konce života zůstává konzervativní. V jeho díle se objevují přírodní motivy. V roce 1850 se stává hornorakouským školním inspektorem s titulem c. a k. školní rada a s ročním příjmem 1500 zlatých."

,,V roce 1858 umírá Stifterova matka."

..Stifter pracuje na historickém románu Vítek (Witiko), jehož tři díly postupně vycházejí během šedesátých let. Během práce se u něj objevují zdravotní problémy. 26. ledna 1868 se zřejmě kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu pokouší o sebevraždu. V kómatu leží až do 28. ledna, kdy umírá."

Napsaná díla :

  • Abdiáš
  • Starý mládenec
  • Lesní pěšina
  • Studie - 6 svazků (1842 - 1845)
  • Popsaná jedlička
  • Brigita - Tři "figurativní" povídky (Brigita, Abdiáš, Hrad bláznů), jejichž námětem je člověk, jeho vnitřní růst ve smyslu mravního zákona, zrání, kterým se dobírá čistého a jasného smyslu života. Autor zde vychází ze stanoviska, že člověk je sice vírou v mravní zákon nadán, ale je třeba mu tento zákon znovu a znovu připomínat.
  • Horský křišťál - Novela šumavského rodáka. Vyznačuje se podrobným popisem zobrazovaných skutečností, především přírodních. Celé dílo je také prodchnuto náboženskými motivy. Adalbert Stifter nás přivádí v této překrásně ilustrované knize do nedotčené přírody velehor. Kniha „Horský křišťál“ se odehrává ve světě rozpukaného věčného ledu, do kterého na Štědrý den zabloudí dvě děti. Vypráví příběh studené zimní noci, příběh dvou vesnic, příběh o odcizení a starosti, roztržce a usmíření. Stifter popisuje citlivě tento svět a vytváří nadčasové vánoční vyprávění, které každou generaci znovu okouzlí.
  • Hrad bláznů
  • Hvozd - První díl třísvazkové edice povídek a povídkových souborů (Horní Planá, Hvozd, Popsaná jedlička, Ledovec) velkého šumavského německého spisovatele a malíře devatenáctého století, vydávaný ke stému výročí umělcova úmrtí. Autor v nich na pozadí přírody rodného šumavského kraje usiluje o zušlechťovaní života venkovských lidí a o vyrovnání společenských rozporů a protikladů, a to v souladu se svým přesvědčením pokojnou cestou evoluce.
  • Kondor / Ves na pláňce - Dvě romantické povídky z počátečního období tvorby známého rakouského spisovatele a šumavského rodáka. V první snové povídce s názvem Kondor provází její hrdina vzdušný balon, v němž se rozhodla překonat s dvěma společníky zemskou tíži mladá svobodomyslná šlechtična. Ohromující pocit z nadzemské výšky navždy proměnil její vnímání pozemského života a lásky. S hrdinou vyprávění pak oba do konce života spojuje platonický, ničím nezkalený cit. V povídce Ves na pláňce popisuje Stifter příběhem mladíka, rodáka z náhorní plošiny, který odešel do světa a po mnoha letech se vrátil ke svým chudým rodičům stejně nezkažený, jako odcházel, lyrickým jazykem krajinu svého dětství.
  • Lesní poutník - Romantická povídka z autorova rodného kraje líčí ve třech částech pohnutý osud svérázného obyvatele šumavské samoty. V retrospektivě se autor vrací k životu zajímavého starce, který chodí po horách a sbírá květiny a minerály, doprovázený chlapcem zdejšího hajného, jemuž se snaží vštípit základy vzdělání a předat své zkušenosti. Místní obyvatelé mu přezdívají "lesní poutník", aniž by cokoliv znali o jeho minulosti. Stařec je bývalý bohatý stavitel, který platí samotou za neuvážený životní krok. Jako mladý muž se oženil s krásnou a jemnou ženou, s níž vedl léta harmonický poklidný život. Manželství ale bylo bezdětné a oba manželé, kteří ve vlastních dětech viděli smysl lidské existence, se po dlouhých úvahách rozhodli obětovat svůj šťastný svazek, rozejít se, a s novými partnery se pokusit svoji touhu naplnit. Setkání po mnoha letech oběma ukázalo, jak chybné bylo jejich rozhodnutí, a pozdě si oba uvědomili, že jejich láska měla daleko vyšší smysl a hodnotu.
  • Paměti mého pradědečka - Novela rakouského spisovatele. Vzpomínka venkovského lékaře na to jaké bývaly zimy za starých časů.
  • Pohádky, pověsti a legendy
  • Polní květiny - Novela o jednom nedorozumění v lásce se šťastným koncem. Děj se odehrává ve Vídni a na cestách po rakouském venkově.
  • Potomci - Poslední (třetí) díl vybraných spisů A. Stiftera (1805-1868) obsahuje tři prózy: Starý mládenec, Lesní pěšina a Potomci. Jejich podivínští hrdinové - opuštěný starý člověk žijící na statku stranou světa, mladík úzkostlivědbající o své zdraví a malíř obdařený rodovými vlastnostmi, pro které opouští svou profesi jsou hledači mravní svobody, kterou nalézají v úctě k tradici, v pozorných mezilidských vztazích, v rodině a v práci. Děj povídek je zasazen do horského prostředí Šumavy.
  • Pozdní léto - Charakteristické pro tento román je, že jméno mladého vypravěče, Jindřicha, se čtenář nedozví hned na začátku, ale teprve po několika výpravách, které hrdina podnikne na odlehlé venkovské sídlo svobodného pána von Risacha. Jindřich zase nijak nepátrá po jméně svého hostitele. A stejně jako on, se i čtenář dozvídá o příběhu Risachova mládí - představujícím jedinou tragickou epizodu v jinak poklidném průběhu románu - až těsně před koncem, kdy láska mezi Jindřichem a Natalií dospěje až ke sňatku.
  • Vesnička na suchopáru 
  • Vítek - Poslední dílo šumavského rodáka Adalberta Stiftera líčí s vrcholným uměním úsek českých dějin 12. století boje Přemyslovců o knížecí stolec po smrti knížete Soběslava a vládu českého krále Vladislava I. Hlavním, i když zdaleka ne jediným hrdinou této rozsáhlé historické romance je mladý rytíř Vítek, pozdější zakladatel rodu Vítkovců, který věrně slouží svému králi a usiluje o dobro, spravedlnost a právo.
  • Z kroniky našeho rodu - Novela významného německého spisovatele líčí básníkovo dětství (nar. v Horní Plané na Šumavě), a rozličné osudy šumavského lékaře, spisovatelova pradědečka, který obětavě pomáhal prostým venkovanům-horalům. Celé poutavé vyprávění je protkáno barvitým líčením přírodních krás autorova rodného kraje.
  • Žula; Smolaři - Jeden prostý smolař se s rodinou vydává do lesů, aby unikl moru. Je užitečné porovnat obě verze této možná nejpůsobivější povídky Adalberta Stiftera: Proti neuhlazenému původnímu znění „Smolařů“ z roku 1849, kterému leckdo dává přednost, tu stojí „studiové znění“ textu nazvaného už „Žula“; v něm se Stifter blíží klasickému ideálu. Kdokoliv si přečte tuto knihu, bude vědět víc o jedné i druhé duši, které obě přebývaly ve Stifterově nitru.
  • Adalbert Stifter
  • Na akvarelu M. M. Daffingera z r. 1846, který sám
    označil za nejvěrnější zachycení rysů svého obličeje
  •  
  • Adalbert Stifter
  • Kordík dvorního rady Stiftera a jeho cylindr s krabicí
  •  
  • Pamětní deska Adalberta Stiftera v Frymburku
  • OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
  • Virginia Woolfová

  • Virginia Woolfová (původně Adeline Virginia Stephen) (25. ledna 1882 – 28. března 1941) byla významná anglická spisovatelka, literární kritička, esejistka, vydavatelka, filozofka a feministka. Zároveň byla členkou Bloomsbury Group, což byla skupina avantgardních umělců a intelektuálů. Některá z jejích děl jsou součástí výuky o modernismu.

  • Život

    Adeline Virginia Stephen (Stephenová) se narodila v Londýně a byla vychovaná spolu s několika vlastními sourozenci i sourozenci z prvního matčina manželství v typické viktoriánské rodině na adrese 22 Hyde Park Gate. Jejím kmotrem byl James Russell Lowell, americký básník a diplomat, který byl přítelem jejího otce.

    Již v mládí měla psychické problémy, částečně kvůli incestnímu obtěžování od svého bratra Geralda. Jelikož v tehdejší době bylo zakázáno mluvit o jakémkoliv sexuálním tématu, Virginia mlčela o svém traumatu a začala nenávidět svou fyzickou existenci a své tělo. Po matčině smrti roku 1895 se vztahy v rodině napjaly především emocionálně. Další nevlastní bratr George ji několik let psychicky tyranizoval a navíc i sexuálně zneužíval. Virginia navzdory své mlčenlivosti vše psala do deníků, které si vedla už od dětství. V roce 1904 zemřel na rakovinu i její otec Sir Leslie Stephen, známý redaktor, literární kritik a zakladatel Dictionary of National Biography. Přestože otec podporoval její vzdělání, nikdy si s ním příliš nerozuměla, částečně i kvůli velkému věkovému rozdílu, který mezi nimi byl a také proto, že v jejich rodině byla vždy puritánská výchova a po matčině smrti se z otce stal tyran. V roce 1906 zemřel bratr Toby, Virginia se znovu psychicky zhroutila a poprvé se také pokusila o sebevraždu.

    Se sestrou se po otcově smrti přestěhovaly do Bloomsbury, kde se později začala scházet skupina intelektuálů a umělců. Do kruhu přátel patřili spisovatelé Lytton Strachey a Vita Sackville-Westová, historikové umění Roger Fry a Clive Bell s manželkou Vanessou, sestrou Woolfové, malíř Duncan Grant nebo ekonom John Maynard Keynes. Hovořilo se o tématech politických, filozofických, ale i o pacifismu nebo feminismu. Tato Bloomsbury Group a její názory ovlivnily i dílo Virginie Woolfové, které může být chápáno jako dialog s Bloomsbury a konkrétně s jejich sklonem k doktrinářskému racionalismu. Woolfová kvůli svým nepříjemným zážitkům z dětství odmítala muže z hlediska fyzické přitažlivosti, o to více se spoléhala na blízká, až intimní přátelství se ženami. I přesto se v roce 1912 provdala za Leonarda Woolfa, člena Bloomsbury Group, kritika a autora statí o ekonomice. Leonard podporoval její spisovatelskou dráhu i revoltu vůči patriarchálnímu pojetí rodinných vztahů a postojům generace pozitivistů a realistů. V roce 1917 Woolfovi koupili ruční tiskařský stroj a založili nakladatelství Hogarth Press, jež vydalo nejen některé knihy Virginie Woolfové, ale i jiná významná modernistická díla, včetně básní T. S. Eliota nebo překladu kompletního díla Sigmunda Freuda

  • Obálka titulu Virginia Woolfová

  • Woolfová se zabývala rozborem vlastního chování, ovlivněného dětstvím, na základě psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Několikrát byla hospitalizována v psychiatrické léčebně, ale ani přes snahu lékařů a trpělivost manžela, nedokázala překonat své zhoršující se depresivní stavy. V roce 1941 přišla neobyčejně silná duševní krize, Virginia Woolfová trpěla hlubokými depresemi. Kolem zuřila druhá světová válka a jelikož se s manželem (Židem) účastnili protifašistického odboje, tušila, co by ji čekalo, kdyby Velká Británie válku prohrála nebo kdyby byli zatčeni. Vzhledem k neúnosné situaci dne 28. března 1941 spáchala sebevraždu utopením v řece Ouse blízko svého venkovského domu v Rodmellu, ačkoli bitva o Británii skončila oficiálně již 31. října 1940.

  • Dílo

    Když bylo Virginii devět let, začala se svými sourozenci vydávat vlastní noviny Hyde Park Gate News, to vydrželo do jejích 13 let. Odmala si také všichni psali deník, jediná Virginia u psaní vydržela celý život. Do tohoto deníku „křičela“ to, o čem na veřejnosti musela mlčet, bylo to pro ni určitým osvobozením a také sebepoznáním a utvářením vlastní identity. Od roku 1915 až do své smrti si vedla i „spisovatelský deník“. V dnešní době patří k nejcennějším dílům tohoto typu v obrovské hodnotě.

    Romány

    Její první román The Voyage Out (Plavba) vyšel po šestileté práci v roce 1915. Původní název zněl Melymbrosia, ale Virignia jej změnila poté, co jeho vlivem byl knize přičítán politický kontext. V roce 1919 vyšel druhý román Night and Day (Noc a den), jenž je svým pojetím, stejně jako předchozí dílo ještě románem tradičním. Děj se odehrává v Londýně, Woolfová zde srovnává životy dvou přítelkyň Katherine a Mary.

    Ve 20. letech se ve Woolfové tvorbě začal prosazovat nový, poetičtější a subjektivnější styl, který ji umožnil vyjádřit myšlenky postav a orientovat romány mnohem intimněji a introspektivněji. Jacob´s Room (Jákobův pokoj) byl vydán v roce 1922, vycházel ze života a smrti jejího bratra Tobyho a představuje přelomové dílo, kde již Woolfová našla svůj styl, ve kterém psala pozdější díla, která měla velmi významný vliv na vytvoření „moderní klasiky“ spolu s dalšími autory jako byl například James Joyce nebo Marcel Proust. Následovaly romány: Mrs. Dalloway (Paní Dallowayová) v roce 1925, To The Lighthouse (K majáku) v roce 1927 a The Waves (Vlny) v roce 1931. Tyto romány ji zařadily k nejvýraznějším a nejuznávanějším romanopiscům její generace. Cílem těchto prací bylo odhalení ženského nitra a zkušeností jako alternativy k dominujícímu mužskému pohledu na svět.

    Zvláštní pozici zaujímá fantaskní román Orlando, vydaný v roce 1928, sledující osud hlavní(ho) hrdiny/hrdinky procházející(ho) různými dobami, od alžbětinského dvora až do roku 1928. Tento román napsala Woolfová na základě rozchodu se svou blízkou přítelkyní Vitou Sackville-Westovou, psaním se léčila a zaháněla depresivní stavy.

    Další

    Virginia Woolfová byla také plodnou esejistkou, napsala přes 500 esejí do různých časopisů a sbírek. Tato její činnost začala v roce 1905 v Times Literary Supplement.

    Ve dvacátých a třicátých letech napsala několik svazků kritických statí - v knize „Vlastní pokoj“ (1929), kterou poprvé představila při přednášce na univerzitě v Oxfordu, poukázala velmi důrazně na význam nezávislé ženské literární tradice. Zaměřuje se na popis sil, které bránily nebo naopak podporovaly ženy v možnosti vyjádřit se/ promluvit vlastním hlasem a nekopírovat tedy etablované mužské hlasy. V tomto směru oceňuje dílo zejména dvou autorek – Emily Brontë a Jane Austen, které dokázaly psát jako ženy. Za velmi podstatný prvek ženského psaní považuje mlčení, které poskytuje prostor pro přemýšlení a reflektuje hranice mezi sdělitelným, vypověditelným a nevypověditelným. Kromě tohoto ale reflektuje i problematiku zobrazování ženy jako literárního tématu. V celé eseji hovoří o institucích a tradicích mužských škol tónem výsměšné pokory a uctivosti, aby zesměšnila s nimi spojené patriarchální představy o autoritě a vzdělanosti.

    V knize „Tři guineje“ (1938) se zabývala především problematikou feminismu a problémy, s nimiž se setkávají ženy-spisovatelky. Z této knihy pochází i známý citát: „ …Psaní ženy je vždycky ženské, nemůže jinak než být ženské, a přinejlepším je velmi ženské…“. Dlouho opomíjený a potlačovaný ženský přístup k psaní podle její slavné formulace vyžadoval „pět set liber ročně a vlastní pokoj“. Toto dílo patří k jedněm z nejvýznamnějších a skládá se ze tří esejí. Hlavními tématy jsou především vzdělání a jeho nerovnoměrná distribuce v závislosti na pohlaví. Woolfová kritizuje nemožnost vzdělání a seberealizaci žen mimo prostředí domácnosti, čímž pokládá základ i pro další feministky, které volaly po změnách podmínek. Problematizuje právě autoritativní situování žen do prostředí domácností skrze nátlak. Woolfová ale také upozorňuje na souvislost mezi nerovnoměrnou distribucí vzdělání a nerovnoměrnou distribucí prestiže a postavení.

    Význam

    Virginia Woolfová patří k nejvýznamnějším modernistům 20. století, je považována za velkého inovátora v oblasti anglického jazyka a jeho užití v beletristickém díle. Ve svých dílech experimentovala s psychologickými motivy a různými možnostmi přerušovaného vyprávění a chronologie, soustředila se na emocionální stavy svých postav.

    Woolfová bývá právem označovaná za autorku netradiční, či protitradiční a feministickou. Ve svých dílech se zaměřuje na ženskou každodennost, tedy popis „banálních“ faktů, jejichž význam ovšem zůstává společnosti skryt. Snaží se tedy o popis člověka viděného zevnitř, ne pouze na vnější stránku. Spisovatelka popisuje a kritizuje patriarchální poměry, genderově diferencovanou socializaci, stejně jako celkovou strukturu a psychickou náladu viktoriánské doby. Nastoluje na svoji dobu značně provokující téma, tedy vyloučení žen z kulturního, politického a ekonomického života.

    Přínos Virginie Woolfové bychom měli bezesporu spatřovat v tom, jak nabourávala „zajeté koleje“ a jak pronikala genderovými stereotypy. Objevila se v odvětví, které bylo málo zastoupeno ženami; v literární tvorbě, kde navíc plnohodnotně konkurovala autorům mužům, čímž dodávala odvahu i dalším ženám spisovatelkám, aby nepsaly jen „do šuflíku“, ale aby na svoji tvorbu pohlížely sebevědomě a ukázaly ji světu. Navíc na tehdejší dobu neobvyklé působení ženy v tomto oboru, v podstatě vlastně v jakémkoliv oboru kromě starání se o chod domácnosti, začalo postupně ukazovat světu a především mužům, že i ženy mají co nabídnout, čím zaujmout a že je nutné brát je na vědomí. Neopomenutelný je také její přínos v oblasti zrovnopravňování žen s muži. Virginie Woolfová byla odvážnou spisovatelkou upozorňující na „nezdravé“ vytváření neopodstatněných rozdílů mezi muži a ženami, samozřejmě ve prospěch mužů. Soustředila se na problematiku ženy, „ženské pozice“, a na radikální kritiku patriarchální společnosti. Upozorňovala na zkostnatělost tradičního patriarchálního uspořádání rodiny a potažmo celé společnosti a výrazně tak posílila rozvoj feministického hnutí, prohloubila jeho argumentaci a stala se tváří vrcholné fáze první vlny feminizmu.

    Pro Woolfovou byla otázka útlaku žen globálním problémem. Srovnávala tyranii patriarchálního státu s tyranií fašistického národního státu.

  • http://sonaa.wbl.sk/ruze.jpg

    Bibliografie (výběr) - Romány

        Plavba (The Voyage Out 1915)

        Noc a den (Night and Day 1919)

        Jákobův pokoj (Jacob´s Room 1922)

        Paní Dallowayová (Mrs. Dalloway 1925)

  •     K majáku (To the Lighthouse 1927)

  •     Orlando (Orlando: A Biography 1928)

  •     Vlny (The Waves 1931

  •     The Years 1937

        Mezi akty (Between the Acts 1941)

    Povídky a eseje

        Znamení na zdi (The Mark on the Wall), 1917, povídka

        Zahrady v Kew (Kew Gardens), 1919, povídka

        Pondělí nebo úterý (Monday or Tuesday), 1921, povídka

        Pan Bennet a paní Brownová (Mr. Bennett and Mrs Brown), 1924, esej

        Obyčejný čtenář (The Common Reader), 1925, sbírka esejů

        Vlastní pokoj (A Room of One's Own 1929, esej)

        Obyčejný čtenář: Druhá edice (The Common Reader: Second Series), 1932, sbírka esejů

        Tři guineje (Three Guineas), 1938, esej)

        Strašidelný dům (A Haunted House), 1921, povídka

  • Wikipedie

  • OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO