Obve NOVÉ TŘĚBČICE a LIBUŠÍN
UUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU
,,Nové Třebčice“
Vesnice leží zčásti na jižním svahu Račetické plošiny, svažující se k Vitčickému potoku, z části v nížině, vybíhající na jih od potoka. Ten protéká návesním rybníkem a teče dále k Širokým Třebčicím. Nejstarší zprávy o vsi Nové Třebčice chybí. Teprve z listiny Jindřicha z Dubé z roku 1408 se o nich s nedalekými Vitčicemi dovídáme. Jsou v ní nazývány Salmansz Trebetitsch a oběma vsím se listinou dostalo určitých svobod, zejména v oblasti poddanských povinností vůči vrchnosti. Touto česky psanou listinou, vystavenou o Svatodušních svátcích r. 1408, přenechal Jindřich z Dubé Třebčickým také 14 lánů (1 selský lán byl něco přes
To znamenalo, že obyvatelé Třebčic obdrželi svobody, jaké žádná jiná vesnice kromě nich a Vitčic v této oblasti neměla. Každý zdejší sedlák byl právoplatným majitelem svého movitého i nemovitého majetku, směl s ním libovolně nakládat, prodat nebo odkázat. V případě úmrtí, kdyby nebyli dědici z rodiny, neměl majetek přejít na vrchnost, jak bylo tehdy zvykem, ale vše měl zdědit nejlepší přítel nebo přítelkyně. V právních věcech se vesničané měli obracet na soud města Kadaně.V dalších letech 15.století byly Třebčice, nazývané již Deutschtrebetitsch, v majetku pánů z Lobkovic a roku 1490 jsou počítány do příslušenství hradu Hasištejna. Počátkem 16.století (1518 - 1530) je vlastnili Fictumové a spravovali je z Pětipsů. Po známé příhodě s penězokazeckou dílnou byl majiteli panství Oplovi z Fictumu Ferdinandem I. majetek zabaven a později předán hraběti Albrechtu Šlikovi nejdříve do zástavy, r.1545 do držení.
Ten je připojil ke svému vintířovskému panství. V Deskách zemských jsou v té době uváděny jako Niemeczky Trzebczicze. Roku 1600 potvrdil Třebčicím stará práva hrabě Bedřich Šlik, pán na Plané, Hauenštejnu a Krásném Dvoře, aniž by je něčím omezil. Vesnice se pak stala na dlouho součástí panství Krásný Dvůr. Bedřich Šlik zemřel roku 1611, ale již 2 roky předtím předal Krásný Dvůr své manželce Marii, rozené ze Šumburku.
Ta se znovu provdala za Šimona Údrčského z Údrče, který se tak stal majitelem panství. Nová vrchnost začala od svých poddaných vyžadovat práce, od kterých byli starým privilegiem osvobozeni. Obyvatelé Německých Třebčic se sice odvolávali na svá stará práva, ale spory s vrchností se dlouho vlekly. Karel Údrčský jim dokonce za trest zabavil dobytek a prodal jejich 30 prasat.
V září 1615 byl konečně uzavřen v Praze smír, podle kterého se poddaní zavázali, že v tomto roce ještě požadované práce bezplatně vykonají, ale po další roky jim vrchnost bude za práci milostivě něco málo platit. Karel Údrčský se zapojil do stavovského povstání a po jeho porážce byl za to odsouzen ke ztrátě poloviny svého majetku, tzn. statku Buškovice a statku Krásný Dvůr, ke kterému Nové Třebčice stále ještě patřily. Oba statky pak po zabavení prodala královská komora 3. listopadu 1625 manželce Údrčského Marii za nižší cenu než bylo původně stanoveno, protože bylo přihlédnuto k tomu, že tyto statky náležely dříve vlastně jí. Nakonec však museli Údrčští pro nesmírné zadlužení majetek prodat.
Krásnodvorské panství koupil Václav Michna na Postoloprtech, který je ale obratem ruky r.1649 prodal hraběti Heřmanu Černínovi z Chudenic. Za něho došlo k dalšímu přitvrzení robotních povinností a obyvatelé Německých Třebčic byli již považováni za normální poddané se všemi povinnostmi. Podle Berní ruly žilo v roce 1654 ve vsi 10 sedláků, 6 chalupníků a 1 tzv. zahradník. Jeden z chalupníků byl kovářem. Třicetiletá válka, ale Německé Třebčice značně poškodila, jak dokazuje skutečnost, že po ní zůstalo ve vsi 6 usedlostí pustých a další vyhořelé.
Na tak malý počet nepoškozených usedlostí tam ale bylo poměrně dost dobytka : sedláci měli celkem 29 potahů, 17 krav, 27 jalovic, 41 ovcí, 72 sviní a 10 koz. Chalupníci měli 6 potahů, 7 krav, 7 jalovic, 26 ovcí, 21 sviní a 1 kozu. Zahradník měl jen 2 kozy. Závěrečná poznámka Berní ruly uvádí: Ta ves na stavení mimo spálená místa může býti, luk s potřebou, rolí dobrý pšeničný, živnost jejich z dobytka a rolí. Však v létu minulém 1654 od krupobití na obilí velikou škodu vzali.
Robotní patent Leopolda I. z roku 1680 poddaným aspoň trochu život ulehčil. Zakazoval práci o sobotách a nedělích a robota nesměla trvat déle než 3 dny v týdnu. Ovšem o žních nebo jiných naléhavých případech se stejně muselo pracovat podle potřeby. Po vydání robotního patentu došlo na černínských statcích ke vzpourám sedláků, protože vrchnost bez ohledu na patent vyžadovala dále stejné množství nebo i více práce. Obyvatelé Německých Třebčic a Vitčic se ke vzpouře nepřidali, obrátili se přímo na vrchnost a dosáhli toho, že 7. 4. 1683 se hrabě Jakub Černín zavázal, že jim roboty již nebudou zvyšovány.
Když však vesnici koupil Jan Procházka z Prahy, začal on i jeho nástupci vyžadovat další práce bez odměny - jako třeba odvoz obilí a stavebního dříví do různých vzdáleností, nebo odvoz a prodej velkého množství ryb ze zdejších rybníků. V případě, že neutržili vrchností stanovenou částku, museli rozdíl doplatit z vlastních peněz. Nakonec museli kosit obilí nejen na polích Krásného Dvora, ale i Sadčic a Miličevsi a vrchnost vyžadovala stále další a další práce bez jakékoliv odměny. To vše odporovalo dřívějším ustanovením, ale nebylo proti tomu odvolání. Selská povstání roku 1775 vyprovokovala vydání dalšího robotního patentu, ale ani ten nepomohl zdejším poddaným dovolat se svých dřívějších práv.
Čas plynul dál, vrchnost ze svých požadavků neustupovala a prosby poddaných o úlevy se množily. V roce 1831 nakonec krásnodvorská vrchnost uzavřela s poddanými úmluvu o výkupu z robot, ale ve skutečnosti se to neprojevovalo. Částečně i proto, že lidé na vykoupení neměli peníze. Tehdy se, ale našel jeden sedlák - Josef Tobisch z č.p.13 v Německých Třebčicích, který se odvážil vystoupit proti této nespravedlnosti u soudu. Proces jej sice stál více než 400 zlatých, které mu nebyly uhrazeny, přestože spor vyhrál, ale potažní robota mu byla snížena ze tří dnů v týdnu na jeden.
Toto rozhodnutí bylo potvrzeno dekretem Dvorské kanceláře z 12.12.1832 a pak rozhodnutím gubernie z 2.1.1833. Pak však již brzy přišel březen 1848, který přinesl zrušení robotní povinnosti v Čechách. Obyvatelé Německých Třebčic ihned v říjnu 1848 podali společnou stížnost a žádali náhradu za škody, které jim nezákonným vymáháním roboty vznikly. Ve Státním oblastním archivu v Třeboni je tato stížnost uložena včetně soupisu požadovaných náhrad, které činily celkem přes 123 206 zlatých. Rozhodnutí, ale vyznělo pro ně nepříznivě, protože všechny zpětné náhrady byly zamítnuty. Bylo jim řečeno, že svým dřívějším mlčením si to zavinili sami, protože již od dob Josefa II. mohl si každý poddaný na utiskování vrchností a jejich úředníků stěžovat u soudu. To, ale neučinili a dále konali práce, ke kterým nebyli povinováni.
Roku 1850 se obce staly samostatnými správními jednotkami a vrchnosti zůstala jen část pozemků. Byla to pak bohatá vesnice s vysoce úrodnou půdou, kde se pěstoval ječmen, pšenice, oves, cukrovka a pícniny. Velmi výnosný byl i chov dobytka. Vesnice se však potýkala s nedostatkem vody, protože blízká důlní činnost strhla prameny. V polovině 19.století byly u Německých Třebčic doly Jan a Václav. Severozápadně od obce bylo hliniště pro dobývání cihlářské hlíny. Obec Třebčice (Třebušice) německé, Deutsch Trebetitsch byla po roce 1945 přejmenovaná na Nové Třebčice a po roce 1956 se stala osadou Širokých Třebčic, se kterými přešly při územní reorganizaci v roce 1960 k obci Veliká Ves.
Někteří obyvatelé ale vyjížděli za prací nebo do učení mimo obec. Farou patřily Nové Třebčice k Podlesicím, zdravotním obvodem a četnickou stanicí k Mašťovu a poštou i školou k Vilémovu. Ze zajímavých staveb v Nových Třebčicích je to č.p.14 se štítem s renesančními prvky i bránou vjezdu do dvora, který koupil od jedné chalupářky pan z Thunu a Hohensteinu
a vše zrekonstruoval. V obci u silnice stojí před č.p. 14 barokní sousoší sv. Václava se dvěma anděly z roku 1773, renovované roku 1925, dnes však již opět značně poškozené. Vedlejší lidová dřevěná zvonice ze začátku 19. století se šindelovou střechou byla opravena roku 1982. Při silnici do Vitčic stojí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1773.
K rozsáhlé přestavbě Vitčic došlo koncem 19. století, kdy byla postavena většina stodol a přestavěna většina chlévů. Po 1.světové válce pak vznikla řada drobných staveb pro pracovníky dolů a zemědělství. Byly to nízké rodinné domky, postavené většinou začátkem 30. let u cesty k nádraží a podél silnice k Novým Třebčicím. Nad horní částí vesnice vznikla koncem 19. století cihelna. Ani na začátku 19.století nepolevovaly robotní povinnosti zdejších obyvatel a ti se spolu se svými sousedy v Německých Třebčicích cítili velmi poškozováni vymáháním robot, od kterých přece byli na věčné časy osvobozeni již r.1408.
Nakonec sepsal Josef Tobisch z Německých Třebčic jménem všech obyvatel obou vesnic stížnost, ve které vyjmenoval všechna dřívější práva, potvrzování těchto práv i dalšími majiteli a poslal to vrchnosti. Když to nepomohlo, obrátil se - ale již sám za sebe – k soudu. Jak to dopadlo je uvedeno u Nových Třebčic. Zrušení roboty se Vitčice dočkaly až v březnu 1848.
Roku 1850 se "Vitčice" staly samostatnou obcí v okrese Podbořany. Vzrůst vesnice i počtu jejich obyvatel po polovině 19. století souvisel se změněnými hospodářskými poměry po zrušení roboty i rozmáhání se důlní činnosti v okolí. Roku 1884 bylo zprovozněno malé nádraží na železniční trati z Kadaně do Kaštic. Od roku 1903 měly Vitčice nový společný hřbitov s Novými Třebčicemi. Farou patřily do Podlesic, kam chodily i děti do školy (do roku 1974), pak musely dojíždět do Vilémova.
,,Všimli jste si, že jeden selský lán je vlastně něco přes
A že Česky psaná listina vystavena o Svatodušních svátcích napsanou Jindřichem z Dubé v roce 1408 uváděla, že lidé vesnice, jejich dědicové a potomci jsou navždy zproštěni všech robotních povinností i jiného zatížení. V případě úmrtí, kdyby nebyli dědici z rodiny, neměl majetek přejít na vrchnost, jak bylo tehdy zvykem.
Robotní patent Leopolda I. z roku 1680 poddaným aspoň trochu život ulehčil. Zakazoval práci o sobotách a nedělích a robota nesměla trvat déle než 3 dny v týdnu.
Sedlák - Josef Tobisch se odvážil vystoupit proti nespravedlnosti u soudu. Spor vyhrál, potažní robota mu byla snížena ze tří dnů v týdnu na jeden.
Březen 1848 přinesl zrušení robotní povinnosti v Čechách.
Ve Státním oblastním archivu v Třeboni jsou stížnosti poddaných uloženy včetně soupisu požadovaných náhrad.
Památky v této vesnici - barokní sousoší sv. Václava se dvěma anděly a socha sv. Jana Nepomuckého z roku
Co dodat ? Že lidé stále bojovali o zrušení roboty na panském, a já se jim vůbec nedivím !“ Ludmilka
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
,,Není pochyb o tom, že obyvatelé Libušína prošli všemi…“
,,Libušín“
Není pochyb o tom, že obyvatelé Libušína prošli všemi následujícími dějinnými etapami se vším, co přinášely: vzrušenou dobou husitskou, časem bídy, hladu a útisku doby pobělohorské, třicetiletou válkou, epidemiemi i hladomorem. Překročme staletí a podívejme se, kdy, jak a proč nastala pro Libušín zcela nová historie.
Již asi od poloviny 1. tisíciletí před naším letopočtem uměli naši předkové na Kladensku zpracovávat železnou rudu a možná už tehdy v železářských pecích spalovali kromě dřevěného uhlí i uhlí kamenné z ložisek, která vystupovala místy na povrch. Železářské pece z doby laténské objevili archeologové u Tuchlovic. I o tisíciletí později měly osady, ležící za hradbami přemyslovských hradišť, povinnost zásobovat knížecí družiny určitými druhy železářských výrobků. Nicméně Kladensko bylo stále především zemědělskou oblastí.
V 70. letech 18. století se situace na Kladensku začala podstatně měnit. V roce 1775 bylo na úbočí vrchu Vysoký u Vrapic nalezeno větší ložisko uhlí. Rozvoj těžby na sebe nedal dlouho čekat. Nastala i novodobá historie Libušína. V roce 1877 zahájil těžbu důl Mayrau ve Vinařicích, v Libušíně důl Jan roku 1887, důl Max r.
V polovině 19. století bylo v Libušíně pouze 17 selských usedlostí a 6 samot. Podle sčítání v roce 1869 zde žilo 501 obyvatel. Do roku 1910 počet obyvatel prudce vzrostl na 4682. V letech 1906 - 1909 navštěvovalo dvě libušínské školy kolem 1080 dětí. Pro ně nechala místní školní rada postavit v roce 1908 velký novogotický kostel sv. Prokopa. Dnem 28. 12. 1919 byl Libušín povýšen na město. Při reformě územní správy v roce 1961 se stal opět jen obcí. Ke dni 1. 1. 2001 klesl počet obyvatel na 2426.
Doly postupně skončily těžbu a dnes se těží už jen na dole Kladno, což je původní důl Scholler. Protože se zde nerozvinula žádná další významná průmyslová ani zemědělská činnost, většina občanů dojíždí do zaměstnání do Kladna nebo do Slaného. Libušín se stává příměstskou obcí Kladna s rodinnými domky se zahrádkami. Na okolních svazích jsou zahrádkářské osady a také okolní lesy i probíhající plynofikace přispívají k čistotě ovzduší a příjemnějšímu životu. Proto se zde stále staví nové rodinné domky. Libušín je možná na počátku své další, zcela nové historie.
LIBUŠÍN má veškeré předpoklady pro jakýkoli směr vývoje. Má historické zázemí, jehož prameny sahají tak hluboko, až vzbuzují zájem nejen náhodných turistů, ale i renomovaných vědců. Svou polohou uprostřed malebných lesů, ale současně na dosah větších městských celků, nabízí relaxaci od civilizační zátěže. Přírodní uspořádání v údolí, na jehož konci je jezírko, velikostí připomínající údolní nádrž, na druhém konci koupaliště zasazené do nádherného prostředí blízkých lesů.
Dlouholetá tradice svatojiřské pouti, poutní místo - kostel sv. Jiří. K tomu se váže novodobá tradice - již po několik let po sobě probíhá v přírodním amfiteátru pod sv. Jiřím velkolepá historická bitva za účasti až 1200 účinkujících a ten víkend, na který pouť s bitvou připadá, se obec rozroste o dalších až 8000 návštěvníků.
Historické památky :
Slovanské hradiště Libušín s kostelem sv. Jiří
Velký novogotický kostel sv. Prokopa byl postaven v roce 1908
,,Na západní straně obce začíná Chráněná krajinná oblast DŽBÁN. Střídá se lesní porost s loukami a nad Libušínem směrem ke Kamenným Žehrovicím je les protkán cestami. V sekci ,,Historie“ – si můžete přečíst historii Libušína a pod názvem ,,Kostely“ – se dočtete něco více o kostelech z této obce.“ Ludmilka
EEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
