Obce OSOV a OSOVEC
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
,,Obec Osov"
Obec Osov je součástí Hostomického úvalu, ohraničeného masívem Brdských lesů a Housinou. Protože území má zvláštní charakter kulturní krajiny, byla pro jeho zachování vyhlášena Krajinná památková zóna Osovsko, jejíž těžiště leží právě kolem obce Osov, kde je zeleň a architektura nejzachovalejší.
První historické zprávy o Osovsku pocházejí z ranného středověku, kdy krajina byla pokryta hlubokými lesy. Sídlilo v nich tehdy plno rozmanité zvěře a královské družiny tu často pořádaly lovecké zábavy. Jinak bylo území téměř liduprázdné, až na rodiny uhlířů. Rodin přibývalo a v údolí se namísto lesů začala rozkládat pole a osady. Názvy některých obcí byly odvozeny od polohy místa, či podle práce konané kolem. Tak Osov dostal své jméno proto, že se zde větší část půdy osévala. Kde byla osévána menší část pozemků, říkalo se Osovec. Ve 13. století byl Osov zpupný, neboli dědičný statek.
,,Kostel Narození sv.Jana Křtitele“
,,Protože kostel Skřipelský ku cti sv. Jana Křtitele netoliko pro každodenně přibývající počet obyvatelstva malý a nepatrný, ale také již schátralý byl, tehdy z náboženské horlivosti ku větší slávě Boží, svaté Rodičky a ke cti sv. Jana Křtitele nejjasnější pán pan Jan Adolf svaté římské říše hrabě z Kaunitzů, pán na Wosově a Radouši, rada jeho císařského veličenstva, tento nový kostel svým vlastním nákladem postaviti a ze základů vzdělati dal, za vlády římského císaře Karla VI., za života papeže římského Klementa XII. Onen kostel sem za tím účelem pro větší pohodlí do vesnice Wosova přeložen a postaven byl, když zámek a bydliště nejjasnějšího pána zde stával a místo ve středu všech vesnic sem patřících a k tomu kostelu přifařených duší."
,,Fara“
Kde také velebný pán administrátor věcí duchovních toho času pan Josef Herman byt svůj v zámku má, kterého nejjasnější pan hrabě jako jeho předchůdcové z vlastních prostředků vydržuje."
( Zapsáno MDCCXXXVII dne 22. měsíce srpna ).
Když byl dostavěn nový kostel v Osově, stal se zde prvním duchovním správcem P. Josef Vavřinec Herman, který od roku 1727 působil jako farář při kostele skřipelském. Hrabě Kaunic, majitel panství, chtěl mít ale kněze trvale ve svém sídelním místě, podal proto konzistoři žádost o povýšení dosud filiálního kostela v Osově na farní. Jeho žádosti bylo vyhověno, a tak v roce 1741 vznikla osovská farnost a byla postavena fara na sever od nynějšího hlavního vchodu do parku (směrem k Osovci), kde dříve stávala věž. Bylo to prostorné a velké stavení, avšak studené a vlhké, takže dokonce klerika p. faráře Poustky přirostla houbou ke dveřím.
,,Knihovna“
,,Bývalý kníže Karel Schwarzenberg daroval několik ročníků "Osvěty" a "Vlast" a zdejší farář pan Vojtěch Kořán 94 svazků od různých spisovatelů, kteréžto knihy staly se základem pozdější knihovny.“
V roce 1919 byla v Osově podle Zákona o veřejných knihovnách obecních založena knihovna. Její první knihovník, pan řídící učitel Josef Neuberg, spravoval 330 svazků beletristických knih a 62 čísel časopisů. Obec věnovala o tři roky později 290,- Kč na knihovní regály. V době druhé světové války vzrostl zájem o českou knihu, r.1943 knihovnu navštěvovalo 20 čtenářů. Počet svazků knih vzrostl v roce 1964 na 1500. Významnou součástí osovské místní lidové knihovny je zámecká knihovna Osov, která byla r. 1991 vyhlášena kulturní památkou. 238 svazků bohemikální literatury 19. století je torzem knihovny Václava Palivce, který byl majitelem zámku do r. 1948.
,,Zámek“
Na místě, kde je dnes zámek, stávala od počátku 15. století tvrz, která často měnila majitele. V roce 1677 ji koupili Kaunicové, kteří ji nechali zbořit a Jan Adolf Kaunic tu v letech 1728-1737 nechal vystavět barokní zámek. Na místě nynější fary severně od zámku byly v roce 1858 při upravování parku nalezeny základy někdejšího dvora.
Tam, kde je nyní hlavní vchod do parku ( směrem k Osovci ), stávala kdysi věž. Když byla v roce 1864 zbořena, našel se v její báni krátký spisek, v němž se udává, že věž byla stavěna v roce 1717.
Jméno stavitele zámku není přesně známo, ale je nanejvýš pravděpodobné, že jím byl Anselmo Lurago, který po smrti Bartolomea Scottiho převzal a dokončil stavbu nového kostela v Osově. Tomu odpovídá i podobnost slohu kupříkladu s Kinským palácem na Starém Městě, který je rovněž dílem Luragovým.
Barokní zámek, stejně jako další majetek, se vrátil v restituci rodině Palivců.
,,Škola č.p.3“
Podle různých záznamů je škola v Osově jednou z nejstarších na okrese. Už z roku 1738 pocházejí doložené zprávy o jejím zřízení, ke kterému došlo souběžně s dokončením stavby nového kostela.
Původní školní budova stávala v místech dnešního č.p. 33 v Osově. V ní se učilo do roku 1810, kdy tato budova přestala pro svůj malý prostor vyhovovat potřebám vyučování a držitel panství hrabě Vratislav přidělil škole za učebnu jednu velkou místnost v zámku. Tam se vyučovalo čtyři roky.
V roce 1814 byla zřízena školní budova ze zděné kůlny na severní straně parku proti kostelu; měla č.p.
,,Dům č.p.52. - Vinopalna“
Jednopatrová zděná budova nesoucí č.p. 52 bývala nazývána vinopalnou, protože se tu až do roku 1857 vyráběl líh.
Panství tu nejdříve vařilo z řepy sirup, který byl posílán do Zbraslavi k dalšímu zpracování, což se dělo přibližně do roku 1840. Tehdy jakýsi pan Mitreiter spachtoval od panství kromě Vižiny a zdejšího pivovaru též budovu č. 52, aby zde zřídil vinopalnu. Asi tři roky poté se odstěhoval a panství začalo vařit líh samo, což prováděl Antonín Pišl dříve u Mitreitera zaměstnaný, a po něm pak až do roku 1857 Fryč. V tom roce panství vinopalnu zrušilo.
V roce 1890 tu. kněžna Vilemína ze Schwarzenberga založila školku k uctění památky kněžny Marie, manželky Karla Schwarzenberga IV., která zemřela na osovském zámku ve velice mladém věku krátce po narození syna Karla. Mateřskou školku spravovaly dvě sestry řádu Svatého Kříže z Chebu. Dětí postupně ubývalo, takže školka byla v roce 1900 majitelem panství zrušena. Ale ještě dlouho potom se zde říkalo "opatrovna".
Později byly v domě zřízeny byty pro vysloužilé zámecké zaměstnance. První patro sloužilo jako četnický úřad, který sem byl přestěhován z tzv. fabriky. I četníci zde měli své byty. Po druhé světové válce objekt sloužil nadále jako obydlí pro několik rodin, v přízemí byl pak zřízen obchod s průmyslovým zbožím.
,,Cukrovar“
Když v roce 1857 rozhodl kníže Karel Schwarzenberg vystavět na okraji obce cukrovar, znamenalo to pro klidnou osamělou obec počátek nového života - bezesporu mnohem rušnějšího a bohatšího.
Obsáhlý zápis o tom se nachází i v osovské farní kronice:
Zjara L.P.1857 ještě žádný z Vosovských se nenadál, že tamto nad zámeckým parkem nedaleko Vosovského rybníka státi bude veledílna na cukr. Tu pojednou v měsíci květnu přijde rozkaz od knížete pána, aby všeliké potřebné stavivo se sváželo a aby bez odkladu cukrárna stavěti se počala. Přes 270 dělníků hemžilo se tam, kde včera ještě bujný jetel se zelenal. Nejdřív se stavělo přízemní stavení, pak stavěl se úřednický dům a na to vlastní veledílna. Základní kámen položen 8.7.1857."
Cukrovar stavěl stavitelský mistr Rypota z Prahy. Dne 12.10.1858 večer v 19. hod. počal se vyrábět cukr. Cukrovar stál přes 400 tisíc zlatých. Majitel tímto počinem velmi prospěl zdejším obyvatelům, kteří dosud neměli téměř žádné přiležitosti k výdělku. Teď mohli dostat práci jak v cukrovaru, tak i na poli při pěstování řepy. Osov se stal střediskem panství, neboť důchodenský úřad byl přeložen ze Všeradic do Osova a vrchnost, která sem dříve téměř nezajížděla, začala ho často navštěvovat a sídlit tu i delší dobu. Cukrovar byl osvětlován plynem, který se vyráběl v nově zřízené plynárně. Výdaje na udržení chodu cukrovaru byly ale bohužel mnohem větší než jeho výnos, proto majitel práci na jaře roku 1886 zastavil a cukrovar pak zrušil.
,,Fořtant“
Na sever od Osova, mezi hřbitovem a Novými Dvory, se nachází budova, které se říká fořtant. To vzniklo s největší pravděpodobností z německých slov Forst a Amt, znamená tedy lesní úřad. Nacházel se tu byt panského lesmistra Emila Warranse a lesního adjunkta Jana Jelínka. Na jaře roku 1928 byl dán dosavadní lesmistr do penze a jeho nástupcem se stal K. Kautský. Jan Jelínek byl jmenován revírníkem na Červené u Orlíka, ale jeho místo již nebylo obsazeno.
Poté, co v době vyvlastňování přišel komerční rada Palivec o veškerý svůj majetek, byl přestěhován právě do fořtantu, kam si mohl odvézt jen to nejnutnější. Tehdy tu nebyla ještě zavedena elektřina ani tekoucí voda. K tomu došlo až o mnoho let později, kdy se sem přistěhoval funkcionář JZD pan Matějček s rodinou.
Rada Palivec zde žil velmi osaměle a bez jakéhokoliv pohodlí. V roce 1964 zemřel v Praze v rodině blízkých příbuzných, kteří ho celá léta navštěvovali, v posledních měsících jeho života pak o něho pečovali ve svém vlastním bytě.
V restituci získal objekt ing. Emil Palivec. I dnes je budova trvale obývána.
,,Pivovar Osov"
Do roku 1967, kdy bylo rozhodnuto přistoupit k demolici objektu, nebylo známo, kdy a kým byl osovský pivovar zřízen ( snad 1743 ). Až při rozebírání vazby, kterou si občané zúčastnění při bourání rozebírali k vlastní potřebě, našla se v trámoví u bývalé sladovny borová fošnička rozměrů 89 x 34 x
Majitelé : Výstav piva v hl :
1858-1904 Karel III. kníže Schwarzenberg 1901/02 3 500 1903/04 3 625
1904-1913 Karel IV. kníže Schwarzenberg 1904/05 3 165 1906/07 3 235
1913-1914 Karel V. kníže Schwarzenberg 1907/08 3 603 1908/09 3 345
1914-1931 Karel VI. kníže Schwarzenberg 1910/11 3 803 1911/12 3 976
1932-1949 Václav Palivec 1912/13 3 790 1913/14 3 651
1944-1945 vnucená správa 1914/15 2 708 1915/16 1 450
Sládci :
1916/17 nevyráběl 1917/18 521
1900-1907 Josef Vitoušek 1919/20 1 782 1920/21 2 600
1907-1921 František Brzák 1921/22 2 800 1922/23 3 000
1921-1930 Josef Matěják 1923/24 3 350 1924/25 4 100
1932-1935 Zdeněk Friml 1925/26 3 336 1926/27 3 843
1935-1942 František Houdek 1928/29 4 000 1929/30 3 999
,,Tvrz v Osovci - dům č p.19“
Písemné zprávy o Osovci nacházíme v 15. století, kdy v místě nynějšího č.p. 19 stávala tvrz. Od dávných dob tu bývalo manství služebně příslušné ke Karlštejnu, který měl k ochraně ustanoveno 43 manů. Ti měli povinnost dostavit se v čas potřeby na zavolání - buď pěšky nebo s koněm, ale vždy ozbrojeni, k ochraně a obraně hradu. V písemných zprávách jsou prvními zmiňovanými majiteli Ofka a Bušek z Usova, kteří ho v roce 1438 prodali Slavomíru z Borka. Později bylo manství rozděleno; jednu polovinu držel Zikmund Osovský, druhou pak Duchek a Hůda, synové zemřelého Zikmundova bratra Štěpána. V 16. století se zde majitelé velmi často střídali. Od roku 1606 do roku 1617 bylo osovecké manství v držení Otty z Losu, jednoho ze 27 českých pánů popravených na Staroměstském náměstí po bitvě na Bílé Hoře. V roce 1617 zakoupil majetek Oldřich z Gerstdorfu a připojil ho k panství osovskému. Také on se účastnil stavovských bouří, ovšem zemřel před jejich ukončením. Nicméně v roce 1621 byl odsouzen ke ztrátě všeho jmění a památka jeho na věky prokleta.
,,Cihelna“
Cihelna se nacházela na konci lipové aleje mezi Osovem a Okovcem. V roce 1928 odkoupil cihlář Cyril Šebesta cihelnu v Osovci s domkem č.p. 26 od osovského velkostatku. Patřilo k ní i přilehlé pole - počítalo se pravděpodobně s rozšiřováním těžby. Objekt byl zásobován vodou ze dvou pramenů z hořejších luk. Vody byl dostatek pro celou cihelnu a byla tak čistá, že se mohla i pít. Práce tu byla velmi namáhavá. Hlínu kopalo asi šest lidí, kteří ji večer museli polévat vodou. Celá plocha byla propojena úzkými kolejničkami s vozíky. Na těch sváželi kopáči hlínu každý do své kůlny. Tam ji smíchali s popelem nebo mourem, aby se tolik nelepila. Hlínou se vyplňovaly formy a syrové cihly se pak stavěly vedle sebe. Po zaschnutí je odváželi do pecí k vypálení. Zdejší červená hlína byla vysoce kvalitní a cihly šly dobře na odbyt. Přesto se majitel po čase dostal do peněžních obtíží a cihelnu i pole prodal komerčnímu radovi Palivci. Pak zde pracoval jako mistr. V dubnu roku 1942 byl provoz cihelny zastaven.
,,Tak tato vesnice doopravdy byla bohatou. Její bohatství tkvělo v různorodém počinání.“ Ludmilka
ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
,,Obec Osovec“
Dějiny Osovec jsou sice velmi úzce spjaty s Osovem, ale ves zvaná dříve též Vosovec, Usovec či Malý Vosov má i svoji vlastní historii. Téměř všechny první zmínky o sídlech na Osovsku pocházejí ze 13. století. Jejich názvy bývaly zhusta odvozovány od práce konané kolem. Tak Osov dostal své jméno proto, že se zde větší část půdy osévala. Kde byla osévána menší část pozemků, říkalo se Osovec. V roce 1677 zakoupil Osov i s Osovcem hrabě Ferdinand Maxmilian Kaunic. Tehdy byli do krajiny téměř liduprázdné přivedeni četní němečtí osadníci, zvláště řemeslníci a dvorská čeleď. Tito se záhy počeštili, ovšem dodnes se zde vyskytuje řada německých jmen jako památka na tyto dávné přistěhovalce. Za Kauniců ztratil statek svoji samostatnost. Následkem toho došlo pak v evidenci pozemků ke ztrátě přehlednosti, takže nebylo možno určit hranice. Tato věc přišla na přetřes zvláště po úmrtí poslední majitelky hraběnky Vratislavové v roce 1840, když měly býti vyznačeny hranice statku. Poněvadž to nebylo možné, bylo učiněno takové narovnání, že za bývalý statek Osovec a za bývalý manský statek Lisovec na Tochovicku bylo vykázáno tolik výměry na polnostech, lukách a lesích při panství osovském, kolik obnášely tyto dva manské statky dohromady, což bylo také potvrzeno císařem. V červnu roku 1848 byl Osovec na žádost Karla Schwarzenberga propuštěn z manského svazku. V té době již manství zaniklo, takže nebylo možno naznačit ani jeho meze. Poté byl Osovec již natrvalo součástí panství osovského.
Pošta - Hostinec "Na poště" – Altán
Panský kovář Pokorný odprodal část své zahrady zdejšímu sládkovi Řehákovi, který na tom místě vystavěl dům na způsob vilky podle plánu stavitele Husáka. Vilku s č.p. 18 v roce 1886 odkoupil majitel panství, zřídil zde hostinec a později i poštu.
Hostinec "Na poště" poskytoval svým návštěvníkům nejen občerstvení, ale také příležitost k zábavě. Měl pěkně upravenou zahrádku s altánem z roku 1904, na jehož zadní stěně byly zdejším malířem p. Vilímem Hrubým namalovány hrady Orlík, Zvíkov a zdejší zámek. Hostinský Václav Bouček provozoval i hru v kuželky, kdy dráha z dřevěných prken vedla od altánu ke stěně domu. Děti si sem chodily přivydělávat stavěním kuželek. Když byla zavedena elektřina, býval kuželník osvětlen a mohlo se hrát i pozdě večer. Časem zájem o hru opadl a zákazníci se věnovali spíše kulečníku uvnitř.
,,Park – rajčúr“
Majitel panství komerční rada Václav Palivec se každé ráno projížděl v parku na koni, tedy rajtoval. Zřejmě od tohoto slova byl odvozen název rajčúr, který se ještě občas používá. Sousedí s pozemkem, který přináleží k č.p.18. Od něho je oddělen živým plotem.( Předtím to byla zídka.) Dnes tu je zatravněná plocha, na které se stále ještě nachází skupina překrásných památkově chráněných dubů.
,,Špýchar“
Stará kamenná budova stojící v parku nedaleko zámku sloužívala kdysi za sýpku velkostatku a nesla proto název špýchar. Při provozu pivovaru byla používána jako lednice, protože k ní vede parkem podzemní chodba z pivovarských sklepů. Tato podzemní chodba prý byla za války skrýší pro německé zbraně a pohonné látky. Po válce sloužily sklepy nějaký čas jako sklad průmyslových výrobků, které sem byly sváženy auty a odtud zase rozváženy do různých prodejen . Je majetkem ing. Emila Palivce, který ji získal v restituci.
Václav Palivec 1882-1964. Jednoty. Snad nejvýraznější postava Osova 20. století. Narodil se v roce 1882 Josefu Palivci, který byl vrchním nadkoním u Colloredo Mansfelda, a Marii roz. Muchové. Měl devět sourozenců, dvě sestry zemřely již v dětském věku. Mimořádnou osobností byl i jeho bratr Josef, nadaný filozof, překladatel a diplomat, jehož druhou manželkou se stala Helena Koželuhová-Čapková, sestra Karla Čapka.
Prvorozený Václav vystudoval obchodní školu v Praze a následně získal místo na dobříšském panství u Colloredo Mansfelda, který si ho velmi oblíbil. Aby mu pomohl v kariéře, pověřil teprve devatenáctiletého mladíka správou pily v Kařízku. Václav bezezbytku využil nabízené šance a díky svým výjimečným schopnostem postupně během následujících deseti let spravoval většinu knížecích pil, rybníků a pivovarů. Ještě mu nebylo celých třicet let a stal se generálním ředitelem Středočeské dřevařské společnosti v Praze. Jeho kariéra šla závratně nahoru. Po první světové válce se stal generálním ředitelem Dobříšských železáren se sídlem ve Staré Huti. Za velké kalamity ve 20. letech, kdy lesy byly napadeny mniškou, podařilo se mu výhodně prodat dřevo do Francie a získat tím značné finanční prostředky.
,,Josef Palivec 1886 - 1975"
jako básník vystoupil v poměrně pozdním věku teprve v době okupace. První světovou válku prožil na frontě, později byl vysokým úředníkem ministerstva zahraničních věcí. Koncem druhé světové války byl vězněn a za komunistického režimu odsouzen a vězněn znovu. Překládal abstraktní poezii francouzského básníka Paula Valéryho i českou poezii do francouzštiny. (Pečetní prsten, Naslouchání, Spáč)
Bohémský bratr Václava Palivce Josef utekl jako mladý kluk z domova a šel k básníku Vrchlickému dělat písaře. Bylo mu přes třicet, když začal se studiem práv a filozofie. Po jejich absolvování pracoval v diplomatických službách ve Francii, kde se oženil a posléze i rozvedl.
Po návratu do vlasti se oženil se sestrou bratří Čapků Helenou Čapkovou Koželuhovou. Tento sňatek ovlivnil život nejen jeho, ale i bratrův. Václav Palivec se velmi spřátelil s Karlem Čapkem a Olgou Scheinpflugovou, kterým poskytl k doživotnímu užívání vilku Strž, která dnes slouží jako památník. Mimochodem - novomanželé Helena a Josef Palivcovi dostali od svého velkorysého příbuzného jeden milión korun jako svatební dar. Také oni dva bývali hosty Václava Palivce na osovském zámku. Josef byl důvěrným přítelem Jaroslava Seiferta, který také rád vzpomínal na Osov.
,,Malá vesnička a tolik událostí !" Ludmilka
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
