WWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWW

,,Ano i malá obec Podlesice má svou historii a patří k obci Veliká Ves.“

 ,,Podlesice“

Na katastru Podlesic byly nalezeny doklady osídlení z neolitu ( kultury s lineární a vypíchanou keramikou ) a od doby bronzové bylo území osídleno prakticky nepřetržitě. Významné nálezy patří především kulturám únětické a knovízské

z doby bronzové, dále době halštatské, římské a ranému středověku - době hradištní.

Ant. Profous uvádí první zmínku o Podlesicích až k roku 1352, kdy byly nazývány již Podlessicz. Tento název se dál příliš neměnil, jen v 16. a 17. století se vyskytovaly také tvary Podletitz a Podleticze. Vznik tohoto jména lze vysvětlit dvojím způsobem: buď příponou - ice k mužskému osobnímu jménu Podles, tedy ves lidí Podlesových, Podlesiců, nebo - a to je pravděpodobnější, že název označoval ves lidí, bydlících pod lesem.Ves Podlesice, kdysi Bultitz nebo Buititz, existovala však mnohem dříve než uvádí A. Provous. Již roku 1196 je na listině, kterou mašťovský vladyka Milhost daroval cisterciáckým mnichům z Waldssasenu řadu vesnic, podepsán jako svědek Lutherus de Buititz, člen rytířské rodiny, sedící na podlesické tvrzi.Podlesice mají nepravidelný půdorys s obdélníkovou návsí. Na návrší nad návsí stojí kostel sv. Vavřince, pravděpodobně z doby kolem r. 1200. Původně byl obklopen dnes již neexistujícím hřbitovem. Roku 1375 byl již zdejší kostel farním

a Podlesice tehdy patřily Janu z Podlesic. On sám nebo jeho dědici prodali na počátku 15. století zdejší majetek Jindřichovi z Dubé a na Dražicích. Šlechtický rod z Podlesic však tím nezanikl, kolem roku 1480 vedl spory jistý Břetislav z Podlesic s Janem z Janovic a na Petrohradu o majetek v Kryrech. Později, roku 1514 se Podlesice dostaly k Novému Šumburku, který tehdy patřil Oplovi z Fictumu, stejně jako hrad Egerberk nebo např. Pětipsy a Vintířov. Fictum byl dostatečně zámožný, ale jeho touha po bohatství stále rostla. Proto si zřídil tajnou penězokazeckou dílnu. Věc se však prozradila a Opl z Fictumu utekl před trestem do ciziny. Jeho majetek byl králem zabaven a roku 1532 propůjčen hraběti Šlikovi. Roku 1545 pak Ferdinand I. Podlesice s dalším majetkem Albrechtu Šlikovi odstoupil za svůj dluh 15 000 kop.Komu přesně Podlesice v dalších desetiletích patřily, se zatím nepodařilo zjistit, záznamy chybějí. Jisté ale je, že po Bílé hoře byly r. 1622 zabaveny s dalším majetkem Vilémovi Vojtěchovi Doupovci z Doupova za jeho účast při defenestraci královských místodržících a službu ve stavovském vojsku. Tehdy patřily Podlesice ke statku Vilémov a předtím i s Vilémovem také Doupovcům. Tyto statky od české koruny koupil r. 1623 Jan Zdeněk Vratislav, hrabě z Mitrovic.Berní rula, která roku 1654 zachycovala v našich zemích stav majetků po třicetileté válce, uváděla, že statek Podlesice se skládá ze tří vesnic, patřících k Vilémovu: Podlesic, Konic a Sedlce. Stále ještě patřily hraběti z Mitrovic, ale nebyly na tom zrovna nejlépe. Žilo tam tehdy 8 sedláků, z nichž 1 měl grunt pustý a celkem měli jen 14 potahů, 11 krav, 12 jalovic, 31 sviní a 1 kozu, ačkoliv mohli mít podle údajů Berní ruly dobytka mnohem více. Ještě hůře na tom bylo

6 chalupníků, všichni měli chalupy pusté a celkem měli jen 1 jalovici a 1 kozu. Kromě nich žil ještě na obci 1 bezzemek a ten neměl žádný dobytek. Konečné hodnocení Berní ruly znělo: Ta ves na stavení špatná, rolí pšeničný, luk na mále, živnost jich z dobytka a polí.Po smrti hraběte z Mitrovic zdědil majetek r. 1659 jeho zeť Jan Karel Hložek ze Štampachu, ale již r. 1662 koupil Mašťov i Vilémov s Podlesicemi hrabě Jan František Goltz (Golč) a ihned obě panství spojil. Tím se Podlesice dostaly k Mašťovu. Páni z Golče patřili k velmi tvrdým pánům, krutě vysávajícím poddané. Za nich byla povinná robota v zimním čase od 7.00hod. do 16.30hod., v letních dnech od 3.45hod. do 20.15hod. večer. Protože v neděli se pracovat nesmělo, na obdělávání vlastních políček pak poddaným zbývaly jen noci. Roku 1835 koupila panství hraběnka z Ditrichštejna a o 10 let později hrabě Eugen Karel Czernin (Černín) z Chudenic. Když se pak r. 1850 staly obce samostatnými správními jednotkami, zůstal Černínům v Podlesicích jen statek č.p. 1.

Dnešní podoba původně gotického kostela sv. Vavřince pochází z roku 1701, kdy byl kostel i fara zcela nově upraven v barokním slohu na náklady rytíře Golče. V podvěží byla částečně zachována gotická klenba. Kostel je jednolodní s trojboce zakončeným presbytářem, s mohutnou hranolovitou věží se sakristií v přízemí na severní straně a předsíňkou v západním průčelí. Fasády jsou členěny lizénovými rámci a pilastry, západní průčelí je rovné, členěné podloženými pilastry s římsovými hlavicemi a završeno štítem s trojúhelníkovým nástavcem. Hlavní oltář je z 2. poloviny 17. století. Oba postranní oltáře P. Marie a sv. Anny pocházejí nepochybně ze starého zařízení kostela před úpravou v r. 1701. Oba jsou prací téhož autora a patří spolu s kazatelnou z konce 17. stol. k nejcennějším památkám zdejšího kostela. Ve věži kostela jsou dva zvony - jeden z roku 1489 a druhý z roku 1524. Malý zvon z roku 1489 o váze asi 380 kg měl český nápis "Pane Buezie, racz daru téhoz zehnati. Letha buezicho tisiceho čtyerskeho osmdesateho devateho. Amen."F. Schmied ve svých dějinách obce Podlesice z 30. let 20. století poznamenává, že k položení základního kamene kostela došlo pravděpodobně v době Opla z Fictumu v letech 1514 - 1530. Ukazuje prý na to náhrobek s fictumovským znakem a letopočtem 1514, uložený v sakristii. To, ale neodpovídá skutečnosti, že kostel v Podlesicích v té době již dávno stál. Letopočet 1514 se musí vztahovat k něčemu jinému než položení základního kamene.Na přelomu 16. a 17. století byl kostel protestantský, roku 1617 je zde uváděn protestantský farář Petr Schlegel. Po Bílé hoře byl znovu katolický a v letech 1623 - 1723 byl filiálním ke kostelu ve Vilémově. Pamětní kniha fary začíná až rokem 1723, kdy zde byla fara obnovena. Jsou v ní zaznamenány všechny opravy kostela - k první větší došlo r. 1862. Od roku 1901 se opakují zápisy o nutnosti rozsáhlé opravy, protože "do kněžiště při příležitosti deště prší a zdi jsou nasáklé vodou". Roku 1904 se přikročilo k částečným opravám, ale na důkladnou opravu musel kostel čekat až do roku 1910. Poslední větší oprava kostela před 2.světovou válkou proběhla r. 1938. V horní části návsi, pod ohradní zdí kostela, lemované 16 lípami, stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1775. Uvedený letopočet je na soklu. V roce 1999 byly tyto lípy vyhlášeny za chráněné stromy pod názvem "Podlesické lípy".

U ohradní zdi, v prostoru mezi ní a kostelem, jsou 2 náhrobky ze zrušeného hřbitova, který obklopoval kostel a torzo Madony, přemístěné sem od silnice do Vilémova, od nájezdu na polní cestu k radonickému vodojemu. V seznamu kulturních památek je zapsán také areál fary č.p. 8. V okolí Podlesic se zachovaly ještě 2 křížky - u výjezdu na Vilémov a u nájezdu na polní cestu k radonickému vodojemu. ze silnice do Chotěbudic - a za č. p.10 u polní cesty do Vojtěchova jsou Boží muka.

Roku 1787 bylo v Podlesicích podle Schallerovy topografie 45 domů. Poslední z Golčů se v prosinci 1792 zastřelil a panství zdědil Vojtěch Mladota ze Solopysk. To se, ale poddaným žilo přece jen o něco lépe, protože roku 1781 zrušil císař Josef II. nevolnictví a tím podstatně rozšířil osobní svobody poddaných. 

  Založení školy spadá do 16. století. Tehdy ještě neměla svoji budovu, vyučovalo se střídavě v různých domcích vesnice. Tzv. stará škola v č.p. 7 byla postavena na konci 18. století a v r. 1872 byla otevřena v č.p.12 druhá třída. Roku 1883 byl položen základní kámen k nové školní budově a již v dalším roce se v ní začalo vyučovat . Za další dva roky se musela otevřít třetí třída. Začátkem 20. století byla v Podlesicích již také obecní knihovna s více než 200 svazky. Obyvatelstvo se zabývalo převážně zemědělstvím. Vlastních zemědělských usedlostí zde však bylo málo, lidé většinou pracovali na statku Černínů. Pěstoval se hlavně ječmen, pšenice, žito, cukrová i krmná řepa a pícniny. Značně zde bylo rozšířeno také ovocnářství - z 3 500 ovocných stromů byla téměř polovina švestek. Také chov včel zde byl dost rozšířen. Dolování hnědého uhlí, které u Podlesic také začalo, muselo být brzy zastaveno pro velké množství spodní vody.V dubnu 1919 byl přijat rámcový zákon o pozemkové reformě, který rozhodl o záboru pozemkového majetku nad 150 ha zemědělské půdy. Byl doplněn dalšími zákony a tato reforma pak probíhala postupně až do 30. let. Protokolem z roku 1927 byl z velkostatku Krásný Dvůr - Mašťov, patřícího ještě stále Černínům, vyčleněn také zbytkový statek č.p. 1 v Podlesicích o výměře 114,786 ha

a přidělen Janu a Ludmile Vernerovým. Málokdo asi ví, jak taková přídělová listina vypadala. Byl to vždy rozsáhlý spis, obsahující přesně nejen katastrální čísla přidělovaných pozemků a stavebních parcel, soupis budov, zařízení, dobytka, ale také dlužní úpisy, kterými byl majetek zatížen nebo výčet povinností "přídělců". Patřila mezi ně např. péče o stromořadí a rázovité stromy v krajině, vysazování dalších stromů a keřů, které by sloužily za úkryt ptactvu a zvěři, povinnost majetek pojistit a řádně se o něj starat, ale také převzít určený počet zaměstnanců, dodržet jejich pracovní zařazení a nepropustit je bez velmi vážných důvodů.

K těm patřilo např. trvalé opilství, týrání svěřených zvířat, krádež, ale i nakažlivá nebo odpor vzbuzující nemoc, trvá-li déle než 4 týdny. Do pozemkové knihy byla tato přídělová listina vložena v červnu 1931. Po 2.světové válce byly Podlesice samostatnou obcí v okrese Podbořany. Řada zdejších usedlostí byla přednostně přidělena volyňským Čechům, vojákům Svobodovy armády. Jejich manželky a děti přijely o něco později. Škola zde byla otevřena 1. 3. 1946 jako jednotřídní s 23 žáky. Chodily tam děti od 1. do 5. postupného ročníku, starší děti dojížděly do Vilémova. Práce učitelky na podlesické škole nebyla lehká, na začátku tam bylo dost dětí ze smíšených manželství, které neuměly česky a také volyňské děti měly potíže s češtinou. Jimi se, ale počet žáků zvýšil na 42, takže musela být otevřena 2. třída. Do zdejší školy chodily také děti z Vitčic, Nových Třebčic a Chotěbudic. Pak však dorostly, přešly na jinou školu a do učení a žáků ubývalo. V roce 1966 byla škola již opět jednotřídní a roku 1974 byla zrušena. Při územní reorganizaci v r. 1960 byly Podlesice převedeny do okresu Chomutov a sloučeny s Velikou Vsí. Bývalý statek Vernerových byl dávno převzat státním statkem, který v Podlesicích zřídil také mateřskou školu, sloužící celé obci Veliká Ves. Podlesice jsou sice malou, ale hezkou vesničkou se šestnácti domy.

Ve stejném roce byl vrácen dceři p.Nebeské, rozené Vernerové, bývalý zbytkový statek č. p.1. Původní obytná budova č.p.1 a přilehlé budovy byly již zbourány a na jejich místě je postavena nová obytná budova. Na statku teď hospodaří syn. Již roku 1994 byla dostavěna

a zkolaudována jeho rodinná farma. Ke svým pozemkům si pronajal ještě další a stal se tak jedním z největších soukromě hospodařících zemědělců v oblasti Radonicka. Také statek č.p.64 byl v restituci vrácen rodině. Oprava kostela byla dokončena v roce 1999 a dne 25. 2. 1999 byly do měděné schránky vloženy a zaletovány zápisy, dokumenty, noviny a peníze a uloženy do kopule věže tohoto kostela.

,,Za zmínku stojí památky - gotický kostel sv.Vavřince s oběma postranními oltáři P. Marie a sv. Anny pocházejí nepochybně ze starého zařízení kostela před úpravou v r. 1701. Oba jsou prací téhož autora a patří spolu s kazatelnou z konce 17. stol. k nejcennějším památkám zdejšího kostela. Ve věži kostela jsou dva zvony - jeden z roku 1489 a druhý z roku 1524 – tak to je teda let…. A pod ohradní zdí kostela, stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1775.

Roku 1781 zrušil císař Josef II. nevolnictví a tím podstatně rozšířil osobní svobody poddaných – to teda musela být úleva ! 

Je toho mnoho, co je zde napsáno a co říkáte na stromy Podlesické lípy, kterých je šestnáct a jsou chráněné…“  Ludmilka

 ---------------------------------------------

,,Obec Brambory se nachází…“

 ,,Obec BRAMBORY“

,,Historie."

Obec Brambory se nachází 9 km severovýchodně od Čáslavi. První archivní zmínky o osadě Brandenburg spadají do 13. století. Dnešní název „Brambory“, se totiž vyvinul z německého slova Brandenburg, což znamenalo Brantův hrad. Ve vsi však nikdy hrad nestál a tak není možné, že by mohlo jít o jméno přenesené z hradu. Toto jméno bylo od počátku užíváno v plurálu a byli jím označováni přistěhovalci z Braniborska. V letech 1412 byl název změněn na Bramburk a v roce 1437 na Bramburky. Až v 18. století vzniklo pojmenování Brambory.

Kolem roku 1800 byla nedaleko osady postavena hájovna „Védralka“. Tato myslivna v revíru Žehušického panství, byla vystavěna jako lovecký pavilon. Přízemí bylo zděné a první patro roubené dřevem s dřevěnou pavlačí. Kolem se nacházela parkovitě upravená obora.

V sousedství osady Brambory se nacházela osada Koukalka, která je dnes součástí vsi Brambory. Koukalka, jejíž název je nejspíše odvozen od slova Koukal, byla v minulosti součástí Bílého Podolí, stejně jako osada Brambory. Tato osada se nevyznačovala žádným specifickým rysem, kromě dvou starých lip malolistých, které byly vysazeny za vlády císaře Rudolfa II. Koukalka byla poničena roku 1850, velkým ohněm.

,,Tyto osady patřily již od pradávna k městysu Bílé Podolí a sdílely s ním jeho osudy. Od roku 1786 bylo v Bílém Podolí, v Bramborách a na Koukalce zřízeno domácí ruční tkalcovství - manufaktura, aby opatřila práci a výdělek obyvatelům. Ostatní obyvatelé se zabývali zemědělstvím obzvláště pěstováním brambor.“     Ludmilka

-----------------------------------------------------

,,Obec Chrášťany leží asi 6 km severozápadně od města…“

 ,,Obec Chrášťany“ˇ

,,Historie"

První písemná zmínka o obci je z roku 1295.

Obec Chrášťany leží asi 6 km severozápadně od města Rakovníka. Na místě, kde se rozkládá současná obec byly od nepaměti husté lesy.

Pověst o založení obce praví, že místem, kde dnešní obec stojí vedla dříve stará cesta, po které jel jednoho dne bohatý kupec za obchodem. Byl přepaden loupežníky, zraněn a okraden. Schoval se do hromady „chrástu“ (roští) a prosil svatou Barboru o pomoc. Jeho nářek prý zaslechl kněz, jenž se ubíral kolem, kupce ošetřil a dopravil do bezpečí. Po dlouhé době se kupec uzdravil a k poctě svaté Barboře dal vystavět na místě svého přepadení kapličku, kolem níž si potom vystavěli svá obydlí zdejší dřevorubci a uhlíři.

Název obce je tedy odvozen od „chrástu“ – Chrást, Chrástské, Chrášťany. Obec Chrášťany bývala manstvím hradu Křivoklátu. Kolem roku 1420 držel Chrášťany Jan Študent z Tachlovic, někdejší starší purkrabí hradu Křivoklátu. Později se stal majitelem obce Petr Holý z Chrástu, který ji roku 1512 prodal panu Otíku Šlovskému ze Šlovic a na Olešné. Po Otíkovi se staly Chrášťany majetkem jeho dvou synů, Jana a Václava. V léno přijímali obec i Janovi potomci – vnuk Adam a po Adamově smrti jeho sestra Ludmila, která je nabyla koupí od královské komory. Po Ludmile zdědila Chrášťany její dcera, provdaná za Krakovského z Kolovrat.

Popis znaku : Ve stříbrno – červeně děleném štítě se zeleným obloučkovým lemem je zlatá věž se třemi prázdnými okny, z nichž šlehají plameny.

Pamětihodnosti obce : Kaple sv. Barbory, socha sv. Prokopa z r. 1717, socha sv. Aloise z poloviny 18. století, socha sv. Isidora z r. 1712, socha sv. Rozálie z r. 1714.

,,V roce 1838 se staly Chrášťany společně s obcí Olešná opět součástí křivoklátského panství.“     Ludmilka

 ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ