Život je energie, zahalená tajemstvím a moudrosti věků

Když položíte svým známým otázku, kterého vědce znají, drtivá většina dotázaných nejspíše okamžitě vyhrkne jméno Alberta Einsteina. Tento německo-americký fyzik židovského původu, tvůrce teorie relativity, nositel Nobelovy ceny, filozof a humanista, je označován za největšího vědce 20. století. Jeho sláva zastínila ostatní vědce a Einstein se stal synonymem pro člověka s velmi vysokou inteligencí nebo zkrátka genia. Desítky životopisů a tisíce statí a článků odrážejí značnou rozporuplnost jeho povahy a chování (zřejmě související s jeho postižením tzv. Aspergerovým syndromem). Často se choval nevyzpytatelně a provokativně, popíral veškerou etiketu a společenské zvyklosti, odmítal jakékoli autority a netajil se svým soukromím včetně intimního.

Chci odejít, kdy budu chtít
V posledních letech svého života se Einstein cítil osamělým, postupně umírali jeho blízcí a přátelé a pro své politické postoje a styky se v očích amerických úřadů stal v období tzv. studené války „podezřelým“. Již několik dní před smrtí pociťoval silné bolesti v břišní krajině, nechutenství a únavu. Po zhroucení cestou do koupelny a přečkání noci jen díky dávce morfia se o jeho stavu radila druhý den skupina lékařů, kteří chtěli zjištěné krvácení z prasklé břišní výduti řešit operací. Při sledování jejich konzilia jej ani v této situaci neopustil humor: „Chci odejít, kdy budu chtít“ či „Já dokážu umřít i bez lékařské pomoci“. Nicméně po dalším dni utrpení souhlasil s převozem do nemocnice.

Spekulace kolem smrti
Poslední odpoledne strávil povídáním se svým synem Hansem Albertem (tehdy profesorem hydrologického inženýrství na Kalifornské univerzitě, zemřel na selhání srdce v roce 1973) o vědě a politice. Hans Albert věřil, že se mu podaří přesvědčit otce o tom, aby vyhledal v New Yorku specializovanější péči. Ale čas již vypršel. Dne 18. dubna 1955 se svět dozvěděl smutnou zprávu - geniální klasik fyziky Albert Einstein toho dne ve čtvrt na dvě v noci v princetonské nemocnici ve státě New Jersey ve věku 76 let zemřel. Dodnes je kolem jeho smrti spousta spekulací a úvah. Tehdejší reakci veřejnosti snad nejlépe vystihuje kresba na smutečním oznámení: Země víří vesmírem mezi ostatními planetami a celá její jedna polovina je zakryta masivní deskou s nápisem: „Zde žil Albert Einstein“. Ještě téhož dne bylo ve 14 hodin tělo převezeno do zdejšího pohřebního úřadu a o 90 minut později bylo dopraveno do Ewingského krematoria v hlavním městě Trentonu, kde tucet nejbližších pozůstalých se zúčastnilo velmi krátkého obřadu. Zaznělo několik řádek z Goethovy chvalořeči na Schillera a potom bylo tělo okamžitě zpopelněno. Popel byl rozptýlen na utajeném místě, aby se do budoucna předešlo očekávanému náporu turistů.

Co přiznal patolog
Během pitvy, kterou provedl patolog Dr. Thomas S. Harvey, byl Einsteinovi údajně bez vědomí rodiny, nicméně s jeho předchozím souhlasem, vyňat mozek, na němž při vnějším ohledání neshledal nic abnormálního. Než jej doktor Harvey vyjmul, napustil jej přes cévní systém formalinem kvůli konzervaci, nařezal jej na 240 velmi tenkých řezů, zapuštěných do nepropustného, ale průhledného materiálu, který se nazývá celoidin a dovoluje mikroskopické zkoumání uloženého materiálu.
Vše by asi vstoupilo do stínu zapomnění, kdyby po uplynutí dvou desetiletí reportér „New Jersey Monthly“ Steve Levy nevystopoval v roce 1978 místo pobytu doktora Harveye ve Wichity ve státě Kansas. Při dlouhých rozhovorech s novinářem bývalý patolog přiznal, že Einsteinův mozek doma opravdu uchovává, což nevěděla ani vědcova rodina. Z krabice opatřené značkou nápoje „Costa Cider“ vytáhl pak dvě obyčejné zavařovací sklenice s kusy šedé hmoty, která způsobila revoluci ve světové vědě. Když se jej později ptali, proč vůbec mozek odebral (Einsteinovo tělo bylo zpopelněno), vysvětloval, že cítil povinnost zachránit vzácnou šedou kůru mozkovou pro příští generace.

Neřešitelná rovnice
Jak ve své knize „Neřešitelná rovnice“ uvádí americký autor populárně-vědeckých publikací Mario Livio, od té doby umožnil Harvey prozkoumat části mozku třem vědeckým týmům. Anatomka Kalifornské univerzity v Berkeley Marian Diamondová zjistila, že poměr neuronů ke gliovým buňkám v jedné části Einsteinova mozku byl menší než u jedenácti normálních mozků. Autoři sice usoudili, že větší počet gliových buněk na neuron by mohl svědčit o tom, že vědcovy neurony pracovaly intenzivněji, a potřebovaly tak více energie než neurony normálního mozku, jiní výzkumníci však tuto interpretaci zpochybnili. Druhou studii na toto téma vydal Brit Anderson z Alabamské univerzity v Birminghamu. Společně s T. Harveyem ukázali, že zatímco Einsteinův mozek vážil méně než průměrný mozek, obsahoval v dané oblasti více neuronů. V roce 1999 neuropsycholožka Sandra Witelsonová z McMasterovy univerzity objevila a v časopise „The Lancet“ popsala cosi, co se považuje za možný klíč k Ensteinově genialitě. Spodina temenního laloku, která je považována za centrum matematického myšlení, byla u Einsteina o 15 procent širší než u běžných mozků. Navíc se ukázalo, že v této oblasti chybí obvyklá rýha (sulcus). Badatelé přišli s názorem, že absence rýhy by mohla znamenat efektivnější komunikaci mezi neurony. Výsledky výzkumu jsou sice zajímavé, nedají se však považovat za zcela jednoznačné.

SPIRIT

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO