OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

,,Historie šlechty“

,,A šlechtictví je tedy jakési

stálé projevování vynikajících

vlastností, k němuž vede potomky

jejich původ a příklady jejich předků.“

( Bohuslav Balbín )

  ,,Historie české šlechty je historií českých zemí, její osudy jsou osudy tohoto národa ve středoevropském miléniu. To je ovšem skutečnost, kterou musíme dnes znovu objevovat a je proto pochopitelné, že zájem o takovéto téma  narůstá. Jaké byly počátky šlechtických rodů u nás ? Nejprve se od panovnické družiny oddělovali ti nejmocnější velmožové a začali se usídlovat na vlastních dvorcích v okolích významných hradišť. S rozmachem osidlování a postupnou kolonizací dalších odlehlejších území se posiluje jejich vojenská a politická moc, která je podpořena pozemkovým vlastnictvím i výstavbou opevněných tvrzí a hradů."

----------------------OOOOOOOOOOOOOOO-----------------------

,,U některých rodových jmen a přídomků, odvozovaných zpravidla od nabytých rodových sídel – nemusí jít vždy o pevný hrad, může se jednat o skromnou tvrz a nebo dokonce jen o malou vísku. To všechno však k historii patří a činí z ní věčně živý předmět zájmu – vyšší šlechta – páni – nižší šlechta – rytíři – zemané – vladykové. Role a postavení jednotlivých šlechtických rodin se v průběhu několika, ale i třeba jednoho století výrazně mění, mnohdy některé významné rody náhle v krátkosti nečekaně zmizí, jiné se vynoří z bezvýznamnosti. Další stejně tak náhle bohatnou, jako i chudnou. Pro českou šlechtu vyvstaly zásadní proměny, které začaly platit i u nás a to tituly svobodných pánů, baronů, hrabat, vévodů či knížat."

,,Šlechtické tituly pozbyly své platnosti po vzniku samostatné republiky v roce 1918.“     Ludmilka

 --------------------------OOOOOOOOOOOOOO---------------------

,,Šlechtického titulu bylo možné dosáhnout“

 ,,V průběhu staletí se šlechta stala zvláštní kastou, která se od ostatního obyvatelstva výrazně odlišovala. Měla celou řadu privilegií, z nichž některá zůstala zachována i po roce 1848. Mezi její výsadní práva patřilo i právo na erb. Roku 1820 bylo totiž zastaveno vydávání erbovních listů pro měšťany a nárok užívat znak zůstal vyhrazen pouze šlechtě.“

,,Heraldika, která byla po staletí živou vědou, doslova záležitostí denní potřeby, se přes noc stala půdou úzce vyvolených. Nedodržování těchto předpisů bylo přísně trestáno. Pokuta či trest odnětí svobody nehrozili jen tomu, kdo se neoprávněně tituloval jako šlechtic, stačilo používat osobní znak. U širokých vrstev obyvatelstva se tak tyto nyní výlučně aristokratické symboly staly postupně předměty závisti, nevole či dokonce nenávisti a to tím spíše, že většina populace nemohla podobných privilegií dosáhnout . Zisk erbu tak byl v podunajské monarchii spojen se ziskem šlechtictví, i když ani to nebylo vždy pravidlem.“

,,Šlechtického titulu bylo možné v Rakousko-Uhersku dosáhnout několika způsoby. Nebudeme se zabývat jejich podrobným popisem, spokojíme se s konstatováním, že menší část osob byla nobilitována panovníkovým nejvyšším rozhodnutím, větší pak díky existenci tzv. systematizovaného šlechtictví. Nárok důstojníků na obyčejné šlechtictví po třiceti letech služby, který byl stanoven nařízením císařovny Marie Terezie ze 12. ledna 1757. Předpis byl následně několikkrát novelizován. Císařským nařízením ze 3. prosince 1810, publikovaným 16. 4. 1811, byla do lhůty 30 let zahrnuta i doba, kdy žadatel sloužil v císařské armádě jako vojín či poddůstojník a císařským výnosem z 2. ledna 1841 definitivně stanovena povinnost nepřetržité služby. Pokud tedy důstojník z armády odešel a později se do služby vrátil, začínala se lhůta potřebná k nobilitaci počítat až od jeho opětovného nástupu. Podmínkou byla od počátku účast na vojenském tažení a proto se privilegium vztahovalo pouze na příslušníky bojových jednotek. Protože ale Rakousko-Uhersko od roku 1866 žádnou válku nevedlo,, byla tato podmínka na naléhání vojenských kruhů nejvyšším rozhodnutím ze 30. dubna 1896 změněna a k nobilitaci důstojníků následně postačovala jen čtyřicetiletá bezúhonná služba.“

,,Zvláštní případ představoval vojenský řád Marie Terezie. Byl udělován výlučně důstojníkům za statečnost v boji a nositelé tohoto řádu získávali šlechtictví automaticky, ihned po řádové promoci. Nositelům řádu náležel původně titul rytíře, ale protože uherské šlechtické právo tento titul neznalo, byl na žádost budapešťské vlády příslušný paragraf revidován. Nejvyšším rozhodnutím z 21. srpna 1894 a nejvyšším nařízením z 8. března 1895 bylo se získáním řádu nadále automaticky spojeno pouze prosté šlechtictví. Na požádání byl nositelům všech stupňů řádu Marie Terezie udílen stav svobodných pánů. Zrušení nobilitačních paragrafů z roku 1884 se na řád Marie Terezie nevztahovalo.“

,,U české národní elity, mezi kterou byli vojáci z povolání zastoupeni jen v zanedbatelném počtu, připadala v úvahu nobilitace prostřednictvím nejvyššího rozhodnutí nebo (do roku 1884) na základě zisku řádu. Druhá varianta ale vyžadovala osobní iniciativu – podání žádosti c.k. úřadům o udělení titulu. A právě tato povinnost představovala (především pro politiky) značný problém. Zatímco u umělců, vědců či úředníků bylo přijetí šlechtictví osobní záležitostí, čeští politici zastupující ve velké většině plebejskou společnost měli postavení mnohem obtížnější a řada z nich nabízeného privilegia raději nikdy nevyužila.“

ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ