Jen postůj, poutníče
OOOOOOOOOOO
Jen postůj, poutníče ...
,,Jen postůj, poutníče…
nad hlavou slunce
a oslnivá nádhera léta.
Za zády hřmějící varhany –
u nohou hluboko pod schodištěm
k chrámu leží Země.
Vidíš až k Jeseníkům,
k Brnu i k Velké Moravě
a na východě stíny Tater.
To je Tvůj domov.
To je ta vlast,
o níž kdysi slýchals,
ale dnes už nevíš,
co to je.
Tak postůj, poutníče.
Ten chrám za zády
a znění varhan
tak to je srdce,
stále ještě tluče…
Ale že nepřišels rozjímat
a šeptat modlitby ke Svaté Matce ?
Nevadí.
Žes chtěl jen uniknout
a na chvíli zapomenout
na svoje bolesti a úzkosti,
na všechny hrůzy a zloby světa ?
Žes chtěl zahlédnout oblohu nad hlavou
a cítit vůni trav a pryskyřice v lesích ?
Že vlast Tě dávno nezajímá,
ani ruka,
jež z ní stále zmítá
a MATKA nad bronzovou branou
v Tobě dávno mlčí ?
Že máš raději lásku na psí knížku
než Boží požehnání
a těch knížek po kapsách raději víc ?
Jen postůj, poutníče…
Jsi přece svobodný,
moderní člověk,
jen trochu unavený
a zklamaný životem i světem.
Přišel jsi na výlet,
ne si trápit hlavu,
chrám přírody Ti stačí.
Nevadí, odtud vidíš všechno,
celou Moravu,
lesy i vůni pryskyřice
i to hemžení tam dole,
jemuž chceš uniknout.
A cítíš také všechno –
někdo však
v Tobě stále šeptá
a zneklidňuje.
Slyšíš ho ?
Nemáš nic,
čím bys ucpal uši.
Pod nohou jen starý kámen schodů,
je stále pevný jako láska
a víra těch minulých.
Každý schod označili jménem.
To jsou přece Tvoji,
i když je neznáš
a nechceš o nich slyšet.
I tak jsi tady doma,
tak jaký výlet.
Jsi jenom ten dávný zbloudilec
hledající cestu a vědoucí,
že OTEC rád počká.
Nespěchej, poutníče,
ON má dost času.
To jenom nám tak ubíhá
a zoufale schází.
Jistě jsi už dávno pochopil,
že máme v tomto nádherném,
opojném a slunném letním dni,
do něhož sis tak radostně vyšel,
abys zhlédl tu milovanou Zemi
i s těmi jmény v kameni,
šeptajícím hlasem v Tobě
a čekajícím OTCEM,
jen jedinou jistotu
MEMENTO MORI – POUTNÍČE!"
Pavel Hejcman
ooooooooooooooooo
