Obec Dolní Hbity ve středních Čechách se původně jmenovala Chybily. Název prý odkazuje k pověsti o šlechticovi, který zabloudil v hlubokých lesích během honu, když se neprozřetelně vzdálil od své družiny. Po dlouhém bloudění objevil zapadlou poustevnu se svatým kmetem. Pojedl a popil na místě, v poustce také přespal na skromném mechovém lůžku. Druhý den muže stařec vyvedl z nepropustného pralesa a kníže se opět dostal ke svým lidem. Protože pochybil, dostala osada (i pozdější obec) již zmíněné jméno Chybily. Některé verze pověsti uvádějí, že oním zabloudivším byl sám Karel IV., což je ale nesmysl.

Dolní Hbity mají krásné okolí, jsou častým cílem rekreantů, nejen pražských a příbramských. Stala se tu i jedna tragédie. Ve třicátých letech minulého století byla při budování nové silnice objevena kostra. Protože se tajný hrob nacházel u křižovatky, lidé se domnívali, že jde o oběť nějakého magického rituálu. Právě na křižovatkách silnic a cest stávala boží muka, křížky a kapličky. V dávných dobách se zde odehrávaly démonické obřady, „úřadovali“ tu nejrůznější mágové, věštci a zaklínači.

Lékař potvrdil, že kostra ležela v mělkém hrobě sotva padesát let, nejedná se tedy o nějakého středověkého nebožáka. Nakonec se ukázalo, že ostatky patří pohřešovanému vrahovi! Ten v roce 1872, spolu s komplici, zavraždil četníka Čeňka Růžka z nedalekých Smolotel. Růžek jednoho z útočníků zranil, poranění se nakonec ukázalo jako smrtelné. Ostatní zločinci stačili ještě před dopadením mužovo tělo tajně pohřbít. Je ale zarážející, proč zvolili právě místo četníkovi vraždy. Tělo muže zákona pachatelé před smrtí dokonce zohavili. Že by tajný pohřeb vraha souvisel opravdu s magií, byť ne středověkou?

Všichni spolupachatelé skončili v pražském žaláři, jeden se oběsil ještě ve vyšetřovací vazbě. Mezi zatčenými se objevila i žena Anna K. ze Zlákovic. Četník Růžek byl pohřben se všemi poctami 12. prosince 1872 na hřbitově v Dolních Hbitech. A obávané místo vraždy? Tam prý nějakou dobu strašilo. Není divu vzhledem k událostem.

Na Slivici u Milína najdeme známý poutní kostel. Podle pověsti se někdejší kaple na posvátném místě rozpínala podle toho, kolik do ní zavítalo poutníků. Když byla stavba omotána řetězem a dráty, neznámá síla ochranu přetrhla. Pozdější obec proto dostala název Slivice (podle „šli více“). Najdeme zde i unikátní památník, trochu připomíná magické Longinovo kopí, i když je starý jen několik desítek let. Pomník připomíná, že na Slivici padly poslední výstřely II. světové války v Evropě, stalo se tak 11. května 1945.

Na Svatém Poli bydlel venkovský rytíř Pavel Kůrka, svobodný pán z Korkyně. Zbožný muž se aktivně věnoval charitě, ale také ho zajímala bílá (tzv. andělská) magie. Údajně tajně experimentoval s vyvoláváním andělských bytostí. Jisté je, že se rytíř Pavel zúčastnil křižácké výpravy do Svaté země (tehdejší jednotné Palestiny). Z Jeruzaléma do své domoviny přivezl několik zajímavých rituálních předmětů, také krabici s hlínou. Když muž zemřel, nebyl podle pověsti pohřben na hřbitově, nýbrž na přilehlém poli. Zde i rozházeli přivezenou hlínu z daleké Palestiny, proto se vsi začalo říkat Svaté Pole. Ještě dodejme, že pole to bylo opravdu neobvyklé, po šlechticově smrti se na něm žínky a bludičky proháněly ve velkém. Kdo měl štěstí, spatřil tu i duhové přízraky. Později se ze zdejší studánky napila nemocná majitelka sousedního panství a stal se zázrak! Baronka se do týdne uzdravila. Jako poděkování a na památku událostí financovala stavbu neobvyklé kapličky, která připomínala spíše orientální hrobku. Až později byla přestavěna do „obvyklé“ podoby. Místo se proslavilo i dalšími zázraky, proto zde vyrostl kostel zasvěcený svatému Kosmovi a Damiánovi.

Obec Buk

Upoutala nás i další obec s neobvyklým názvem, jmenuje se Buk. Pověst hovoří o loupežníkovi jménem Lev (či Levín), který podnikal odvážné výpravy do kolmých skal, kam se všichni smrtelníci jinak báli. Prý přemohl zdejší démony a získal velké bohatství, další cennosti naloupil v kraji. Svou skrýš měl v obrovském vykotlaném dubu. Do hrubiána se zamilovala krásná Dalimila, nakonec se za něj i provdala. Loupežníkovi dokonce majitelé sousedního panství (Colloredo-Mansfeldové) vystavěli malou chaloupku, později proměněnou v hájenku. Tam manželé dožili v lásce a pokoji. Tady si dovolíme zapochybovat o Levínově loupežnickém řemesle, s největší pravděpodobností byl spíše pytlákem. Právě z pytláků dělala tehdejší vrchnost častokrát hajné, aby zamezila dalšímu plenění revíru. A přísloveční kozlové tak bývali těmi nejlepšími zahradníky.

SPIRIT

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO