OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Foto - spolecnosti.in

 Bydlím s DUCHY

,,Duchové byli, jsou a budou. Žádná doba nebyla bez duchů a přízraků. Záleží na každém člověku jak se zachová když potká ducha. Protože každý duch má své specifické jednání a chování, proto nemůžeme odhadnout jak se bude projevovat. Jakým člověkem byl za života, takovým zůstal i po své smrti."

Podívejte se na YOUTUBE:

https://www.youtube.com/watch?list=PLJ3rIfHkBS_AGR2JCiG7subENVSWPD7Tr&time_continue=1&v=we0xyIp-FH0

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOoOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Varovné předtuchy

,,Už v dávných časech lidé věřili, že andělé, duchové a zesnulí posílají živým různá znamení, která je instinktivně varovala před nebezpečím i katastrofami. Mnozí z lidí pak byli obzvláště nadáni tyto signály chápat, takže pomáhali varovným předtuchám a snům lépe porozumět."

,,I podle dnešních vědců z oboru parapsychologie schopnost přijímat varovné signály a předpovídat tak věci příští, existuje. Některé z předtuch lze sice vysvětlit mechanicky, ovšem jiné vedou až k takzvaně nadpřirozeným vysvětlením, k pojetí světa, kde minulost, současnost a budoucnost ztrácejí svůj obvyklý rozměr."

,,Nevysvětlitelné signály však skutečně působí jako určité možnosti varování. V řadě případů, kdy jim lidé naslouchali a uposlechli je, se totiž dalo mnoha tragédiím a neštěstím předejít. Vědecké studie však zjistily i jiné skutečnosti - že většina předtuch je příliš nekonkrétních a nebo se zdají lidem, kteří s místem neštěstí nemají nic společného, takže na ně ani nedokáží správně reagovat. Pokud se pak zase někdo snaží sbírat předtuchy předem, je obvykle konfrontován s množstvím různých věcí, které si mohou protiřečit. Další, jinak správně naladění lidé, nedokážou rozlišit své osobní obavy a fantazie od reálných varování."

,,Přesto někteří obzvláště obdaření jedinci mezi varovnými signály cítí značný rozdíl. Když k nim dojdou, nemají o nich pochyb, nebo o nich ani nepřemýšlejí. Tito lidé jsou jako by vedeni neznámou silou tak, aby se vyhnuli něčemu zlému, o němž do poslední chvíle nemají ani potuchy."

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Nebezpečná hra

,,O vyvolávání duchů jsem toho poměrně dost četla, tohle téma mě zajímalo. Na střední škole jsme to se dvěma kamarádkami zkoušely. Nejdříve to byla jen legrace, jenže pak s námi začali komunikovat a musím říci, že jsme dostávaly pravdivé odpovědi na své dotazy. Začaly jsme se za tímto účelem scházet pravidelně. Nejčastěji jsme takto hovořily s mojí babičkou a mě jednou napadlo zeptat se na svou budoucnost. Opakovaně nechtěla odpovědět, nechápala jsem proč. Pak přišel listopad. Na Dušičky jsme všechny byly na chatě s dalšími přáteli, slavily se narozeniny jednoho ze zúčastněných. V rámci oslavy někoho napadlo, že bychom jim mohly komunikaci s duchy předvést. Většina přítomných na to totiž vůbec nevěřila. Nechtělo se mi do toho, ale nakonec jsme to udělaly. Byla chyba začínat s tím, když měli všichni něco upito. „Něco“ jsme skutečně vyvolaly, ale rychle jsme pochopily, že jsme „S TÍM“ zatím neměly tu čest. Rychle jsme to ukončily a věřily, že je vše v pořádku, že je duch odvolán. Ale zřejmě nebyl. Oslavenec, který si z toho dělal největší legraci, dostal najednou podivný záchvat. Klepal se, oči se mu otočily tak, že bylo vidět jen bělmo. Říkal nějaká slova, kterým nikdo nerozuměl. Po chvíli ho to naštěstí přešlo. Ducha jsme s kamarádkami pro jistotu znovu odvolaly a věřily, že to bude v pohodě. Ale nebylo. Ataky třesu se u toho mladíka objevovaly ještě v několika dalších týdnech, pokaždé v mé přítomnosti. On si z nich ale nikdy nic nepamatoval. Byl pak jen malátný a necítil se dobře. Pak to postupně přestalo, zato mně začalo být psychicky špatně. Poprosila jsem kamarádky o setkání. My od té doby totiž raději duchy nevyvolávaly. Krátce po zahájení sezení začala sklenička na desce s písmeny a čísly ukazovat 666. Byly jsme totálně vyděšené a ukončily to. Od té doby mě pronásledovaly noční můry, měla jsem neustálý strach. Navíc se mi děly ve škole i na ulici věci, o kterých ani nechci mluvit. Bylo to příšerné natolik, že jsem se chtěla zabít. Spolykala jsem nějaké prášky a skončila na psychiatrii. V péči odborných lékařů jsem pak byla několik let. Nikdy bych už nic podobného neopakovala. Pochopila jsem, že si tak člověk může do života přitáhnout i temné síly, které mu z něj udělají peklo."

Ilona U., Liberecko

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Zachránilo mě zjevení?

,,Z vašeho časopisu čerpám mnoho poučných a zajímavých informací a ráda čtu i příspěvky od vašich čtenářů. Některé z nich jsou velmi zajímavé. I já jsem se tedy rozhodla přispět zážitkem ze svého života. Bylo mi devět let a onemocněla jsem zápalem plic. Tenkrát u nás bydlela paní učitelka, která učila na naší vesnické škole. Ta se měla o mě starat. Seděla u mě a já se dívala z okna na naši velikou hrušeň, která se mi najednou zdála jakoby celá obalená ve zlatě. Uprostřed kmenu stála nádherná Panna Marie s Jezulátkem v náruči. Byla jsem celá udivená a ptala se paní učitelky, zda ji také vidí. Řekla, že ne. Ale já tomu, co jsem viděla, věřila a věřím dodnes."

,,Druhý případ se mi stal, když mi bylo dvanáct let. Tatínek mě poslal k hajnému, abych objednala dříví na zimu. Protože k hájovně vedly koleje, tak jsem skákala po pražcích a počítala je. Najednou mi něco řeklo, abych seskočila, a tak jsem to udělala. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se otočila a za mnou jela lokomotiva, která táhla nákladní vlak. Zůstala jsem úplně zkoprnělá. Zachránila mě Panna Maria?"

Jiřina F.,Vrbno pod Pradědem

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Varování

,,Měla jsem se vydat na cestu přes kus republiky. Již týden před plánovanou cestou se mi zdál sen, že nemohu vyjet, že mám něco s autem. Nutno podotknout, že jezdím pracovně často, najedu měsíčně mnoho set kilometrů. Proto jsem snu nevěnovala pozornost. Přímo v noci před jízdou se mi zdálo, že brzdím prudce na dálnici D1 u Prahy a přede mnou je muž v luxusním bílém jaguáru, který z ničeho nic zastavil. Ve snu jsem to neubrzdila a nabourala. Probudila jsem se až v nemocnici. Musím říci, že po procitnutí jsme měla poprvé špatný pocit a svíral se mi žaludek. Nicméně, protože nevěřím na předtuchy, sedla jsme do své černé služební audiny a vyrazila na plánovanou cestu. Byla jsem ale dost obezřetná. A těsně před Prahou mě opravdu myškou předjel muž v bílém jaguáru. Dupnul pak na brzdu a prudce zastavil přede mnou v koloně. Já samozřejmě začala brzdit také, ale podstatně dříve. Bouračce jsem se nevyhnula, ale naštěstí jsem do něj jen zezadu ťukla a odnesly to plechy. Muž byl vzteky bez sebe, ale já byla klidná. Byla jsem ráda, že jsem neskončila v nemocnici s vážným zraněním, jak mě varoval sen. Dodnes nevím, co si o tom mám myslet. Jisté je, že kdyby se mi tato příhoda nestala, nikdy bych podobným historkám nevěřila. Teď ale na intuici dám."

Petra z Brna

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Poselství

,,Jsem člověk střízlivý a věřím jen tomu, co si sama mohu ověřit. Od určité doby jsem ale svůj názor změnila. Bydlím v centru města na rušné křižovatce a v nejvyšším patře. Už léta se snažím nalákat nějaké ptactvo, abych ho mohla v zimě krmit a pozorovat, ale marně. Za dlouhých dvacet let se na balkoně neobjevil jediný ptáček, i když je vidím poletovat na obloze. Před rokem přiletěl na parapet třikrát malý ptáček, vždy jiný. Díval se do okna a vůbec nebyl plachý. Vždy po těchto ptačích návštěvách následovala zpráva o úmrtí někoho z mých přátel. Další rok jsem měla opět dvě ptačí návštěvy a po nich opět smutná zpráva. A tak mě tyto příhody nutí k zamyšlení. Mám pro to jediné vysvětlení, domnívám se, že se se mnou prostřednictvím těch ptačích tvorů chodí loučit duše zemřelých přátel. Protože už několik let nemohu vykonávat návštěvy, přicházejí za mnou přátelé sami, aby mi oznámili, že odcházejí tam, odkud není návratu. Možná to má být symbolické rozloučení. Začínám věřit, že existuje spojení mezi nebem a zemí."

Danuše P. z Plzně

Spirit

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Když mají lidé popsat, co si představují pod pojmem duch, jsou jejich představy velmi charakteristické. Jsou zjevně založeny na přemíře viktoriánských románů, televizních seriálů a laciných filmů. Skutečný vzhled zjevení se však podle svěd ků od těchto představ velice liší. Nejobvyklejší problém osob, jež se s duchem setkaly, je poznat, že nevidí obyčejnou osobu. Duch obvykle vypadá a jedná jako kdokoliv jiný a často se nepozná, že je to přízrak, dokud nedojde k neobvyklému zážitku. Pak postava nevysvětlitelně zmizí anebo se člověku dostane informace, že ona zdánlivě normální osoba byla již dávno mrtvá.

Jinými slovy, duchové jsou zcela normální a jejich jediným handicapem je, že nejsou považováni za živé. Většina svědků zdůrazňuje, že je více než možné, že všichni pravidelně vídáme duchy, aniž bychom si to uvědomili.

Právě tak je rozšířen názor, že duchové působí na všechny naše smysly. Někteří členové personálu staré klenotnické dílny v Římany založeném městě Chesteru upozornili majitelku dílny, že ve sklepě mají duchy. Nikdo je nikdy neviděl, ale často bývá slyšet ozvěna kroků na kamenném schodišti. Další pátrání ukázalo, že budova poblíž městské Severní brány byla postavena na místě starého vězení, kde před čtyřmi stoletími čekali odsouzení na katovu oprátku. Existuje tedy víra, že tyto kroky jsou zvukové záznamy přenášené časem.
Běžné jsou i čichové vjemy způsobené duchy. Herečka Doreen Sloaneová vyprávěla o duchovi, který šťastně žil v jejím bytě v Birkenheadu, byl vídán všemi členy rodiny, avšak nejčastěji se projevoval přízračnými kuchyňskými pachy, které se šířily domem. A nejméně třetina vdov nebo vdovců přiznává, že mnoho týdnů po smrti svých protějšků v domě cítí jejich parfémy.

Také zvuky bývají obvyklé, včetně různých ověřených případů zvuků dávno minulých bitev, které slyší návštěvníci příslušného místa, a přitom někdy ani předem netuší, že se zde nějaká bitva odehrála.

Výzkum parafyzikálního institutu v Oxfordu vyústil v závěr, že vedle běžných zážitků čichových, zvukových a zrakových existují i duchové, kteří se projevují hmatově a dokonce i chutí a emocemi. Zvláště rozšířené jsou zážitky zrakové, které se podstatně liší od psychopatologických halucinací, tedy od přeludů vnímaných duševně nemocnými osobami nebo osobami pod vlivem drog. Zjevení duchů jsou mnohem všednější a vykazují méně exotických rysů než halucinace.

Typický spontánní případ, jeden z desítek tisíc, jež jsou dnes zaznamenány na celém světě, se přihodil Elizabeth Dempsterové z Londýna. Když se přestěhovala do starého domu v Highgate, okamžitě postřehla jeho ponuré ovzduší. Pokoušela se je zahnat novým vymalováním stěn ve světlých tónech, avšak nepomohlo to. Pak se jedné noci vzbudila s pocitem, že v pokoji někdo je. U nohou svého lůžka zřetelně viděla ženu ve staromódních šatech, s vlasy svázanými do drdolu. Dokázala postřehnout docela přesné podrobnosti a navzdory tmě viděla smutný, zoufalý výraz v ženině tváři. Pak postava prostě zmizela.

Když Elizabeth pátrala v historii domu, vystopovala tajemnou ženu z doby brzy po jeho dostavění. Její popis odpovídal jedné Italce, jejíž manžel zemřel za tragických okolností. Byla po jeho ztrátě tak zoufalá, že se zamkla v ložnici a zůstala tam, dokud sama nezemřela. Tato strašlivě koncentrovaná emoce jako by pak zůstala uzavřená v domě celé ty roky. Postřehnout samotnou emoci bylo pravděpodobně nejsnazší, jak se stalo Elizabeth Dempsterové již v okamžiku nastěhování, avšak oné noci byly podmínky nějakým způsobem vhodné k tomu, aby dovolily nové obyvatelce domu krátký pohled na jeho dřívější majitelku.

OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO