Na frýdlantském zámku dochází čas od času ke zjevení Černé paní. Podle všeho se jedná o ducha bývalé majitelky, hraběnky Kateřiny z Redernu. Bývalí kasteláni s ní prožili spousty zajímavých příhod. Říká se, že setkání s duchem ovlivní člověka na celý zbytek života. Většina lidí je tímto fenoménem tak vyděšena, že by v místě, kde „straší“, nevydržela ani hodinu. O to větší úcta přísluší ženě, která se se strašidelnými fenomény setkávala téměř denně, a přesto ani na okamžik neuvažovala o tom, že by odešla. Stejně odvážný byl i její manžel. Kdo byla tato dvojice? Nikdo jiný než manželé Červinkovi, dlouholetí kasteláni na zámku ve Frýdlantu.
O hradu a zámku Frýdlant, nazývaném také často Perla severních Čech, jsme se zmiňovali již vícekrát. Tentokrát se k tomuto architektonickému skvostu vracíme znovu. Budeme si povídat o patrně nejznámějším zdejším přízraku – Černé paní frýdlantské.
Kde spočinula hraběnka Kateřina?
Podle nejpravděpodobnější teorie je Černá paní frýdlantská fantomem zdejší šlechtičny – Kateřiny z Redernu. Na zámku žila od roku 1582 až do své smrti v roce 1617. Jak uvádějí dobové kroniky, jednalo se o velmi ráznou, a na svoji dobu vysoce emancipovanou, ženu. Tyto vlastnosti se naplno projevily po smrti jejího manžela Melchiora v roce 1600. Kateřina po něm zdědila obrovské dluhy. Navíc se musela postarat o svého dospívajícího syna Kryštofa, kterému podle tehdejšího zvyku financovala nákladné studijní cesty po evropských dvorech. Přesto díky svým schopnostem dokázala nejen vybřednout ze sítě dluhů, nýbrž i vydělat značné jmění. Jeho část použila na výstavbu honosné rodinné hrobky ve frýdlantském kostele, která, jak tvrdí prameny, stála ve své době stejně jako pěkné a výnosné panství.
Kateřinin čas se naplnil 29. července roku 1617. Oproti všemu očekávání však nespočinula v rodinné hrobce. Její pohřeb byl dlouho odkládaný a dodnes není známo, kde hraběnka „spí svůj věčný sen“. Místní legenda však tvrdí, že ji její syn už mrtvou nechal naložit tajně do kočáru, a potom ji pochoval do utajené komory ve frýdlantské zámecké kapli. Stalo-li se tak opravdu, není známo. Ví se jen to, že od té doby se na Frýdlantu začal zjevovat podivný přízrak černě oděné paní. Dáma nosí tmavé splývavé šaty doplněné širokým španělským okružím.
Dejme ale prostor paní Červinkové, která v roli kastelánky prožila na frýdlantském zámku neuvěřitelných 27 let. Protože současně v nočních hodinách uklízela prostory starého zámku, který nechala vybudovat právě Kateřina z Redernu, setkávala se s podivnými, převážně strašidelnými, úkazy velmi často.
Noční přízraky
„Poprvé jsme se se strašidelnými úkazy setkali krátce po našem nastěhování na zámek,“ vzpomínala paní Červinková. „Bydleli jsme v prvním patře nového zámeckého křídla a pod naším bytem vedla dlouhá tmavá chodba. A právě z ní se pravidelně ozývaly těžké dunivé kroky. Nikdy se nám tu ale nepodařilo nikoho chytit. Také náš pes běhal po této chodbě jako šílený, divoce štěkal, ale nic tam nebylo.“
To byl ale pouhý začátek. Rodina Červinkových měla okna obrácená do zámeckého nádvoří. Jedné noci probudil kastelány podivný zvuk. Ve vyjícím větru slyšeli ržání koní a čísi nesrozumitelné hlasy. Když ale otevřeli okna, vše utichlo a byl slyšet pouze vítr. Jakmile ale byla okna zavřená, podivný zvuk se ozval znovu.
To největší překvapení ale Červinkovy čekalo ráno. Když se podívali z okna ven, nestačili se divit. Pískem vysypané nádvoří, které bylo večer hladce uhrabané, bylo rozryté, jakoby zde řádilo stádo koní. Na několika místech bylo v písku možné vidět jasné otisky koňských kopyt a vyryté stopy kol, jakoby se zde otáčel nějaký kočár nebo vůz. Co se tu ale skutečně odehrálo, to nikdo nevěděl.
Žertovné kousky
Povinností kastelána nebo jeho paní bylo každý den projít po odchodu poslední výpravy celou prohlídkovou trasu, pozavírat okna a zhasnout všechna rozsvícená světla. To samozřejmě Červinkovi pravidelně dělali. Pak z ničeho nic v jednom z pokojů, kde předtím určitě zhasínali, světlo znovu svítilo. Večer se tam proto paní Červinková vypravila. V komnatě se skutečně svítilo. Jenže když kastelánka přistoupila k vypínači, sám od sebe se otočil a světlo zhaslo. V nastalé tmě slyšela kastelánka jen to, že se za ní někdo nahlas zasmál.
O podobných žertovných kouscích, kterými frýdlantský duch obveseloval kastelány, by se dalo psát ještě dlouho. Červinkovi ale dlouho nevěděli, o koho se jedná. Až jednou...
Onoho večera uklízela paní Červinková opět ve starém křídle zámku. Náhle uslyšela, jak kdosi lehce zaklepal na okno. A po chvíli zase. Kastelánka zvedla hlavu. V tom okamžiku ji uviděla v plné kráse. Černá paní v bohatém renesančním oděvu kráčela erbovním sálem a důstojně paní Červinkové kynula rukou. Svým vzhledem přesně odpovídala Kateřině z Redernu z obrazu v hradní komnatě. Teď už Červinkovi věděli, kdo stojí za všemi těmi lotrovinami a šprýmy.
Ke cti Černé paní je nutné dodat, že kastelánům nikdy neublížila. Asi i proto, že Červinkovi se o prastaré šlechtické sídlo starali tak poctivě, že bývalá majitelka mohla být na výsost spokojena.
Text a foto: Vladimír Červinka
SPIRIT
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
Jesenicko, konkrétně jižní svahy tohoto nejvyššího moravského pohoří, obývají podle prastarých legend jedny z nejděsivějších přízraků a zjevení v České republice. „Zásluhu“ na tom má nejen drsná příroda tohoto horského regionu, ale také dřívější německé obyvatelstvo, které se sem stěhovalo houfně po třicetileté válce.
Zajímavá je rozhodně pověst z okolí Pustých Žibřidovic, schoulených mezi tisícimetrovými svahy hor Ucháč, Výřími skalami a Horou svaté Anny. Do dnešních dnů se tu dochovala takřka hororová legenda o bezhlavém Kubínovi. Za svého života to byl bohatý a nelidský úředník z nedalekého velkolosinského zámku, jehož se báli všichni poddaní zdejšího panství. Záhy po jeho smrti se jeho přízrak začal zjevovat coby bezhlavý jezdec na stejně dekapitovaném koni střídavě na tamním hřbitově nebo v blízké Černé rokli, kde byl původně krutý byrokrat pochován poté, co skončil rukou neznámého lidového mstitele. Strašil zde tak dlouho, dokud nebyly jeho kosti přeneseny z vysokolosinského starého hřbitova na místo mordu v jižní části Černé rokle.
Poklad Zeleného pasáčka
Nedaleko od vzácného barokního kostela v Pustých Žibřidovicích se vypíná Mnichův kámen, poslední výběžek hřebene nazvaného Chlum, jenž začíná severně od Velkých Losin. Jméno dostal podle místního strážného ducha. Mnich, zvaný podle záhadologa Martina Stejskala někdy také Zelený pasáček, byl podle legendy skřítek, který uvnitř hory střežil obrovský poklad ze zlata a drahokamů. Lidé ho občas vídali na místních chudých políčkách pod lesy, odkud si nosil do své skrýše kamení, které lidé vysbírali ze svých záhumenků. V nitru hory měl svůj palác, jenž se otevíral jen jednou do roka, a to vždy na Květnou neděli během čtení pašijí.
Jednou do jeho skrýše právě v tuto dobu vstoupil cizinec, který jako prospektor táhl po horách a hledal nová naleziště vzácných kovů. Muž, možná to byl Vlach, narazil v paláci Zeleného pasáčka na obrovského černého psa, který ducha hory chránil. Cizinec použil lsti, psa na chvilku odlákal a nabral si do kapes a do batohu tolik bohatství, kolik mohl unést. Nestihl se ale včas vrátit ke vchodu do jeskyně a mezitím se hora po skončení čtení pašijí opět sama uzavřela. Nešťastník tak musel v podzemí strávit ve společnosti Zeleného pasáčka a jeho strašidelného čtyřnohého strážce celý rok. Během této doby byl nucen oběma sloužit. Ven se dostal až po roce, kdy se na Květnou neděli hora opět otevřela. Dá se tedy říci, že si své jmění opravdu poctivě odpracoval. Venku byl vesničany bouřlivě uvítán jako znovuzrozený člověk.
SPIRIT
_____________________________________________________________
Mohutná, z dálky viditelná, zřícenina hradu Valečov na kraji Českého ráje dnes patří mezi oblíbené lokality filmařů. Ve středověku si toto místo zase oblíbil ďábel, ještě před tím zde Keltové nebo Germáni uskutečňovali své rituální krvavé oběti. Na skalním výběžku zvaném Ve šlapce, na dohled od hradu, se nachází tzv. Ďáblova stopa, místními lidmi nazývaná Čertova šlápota. Podle záhadologa Martina Stejskala pochází z doby, kdy ďábel putoval světem a zde, na okraji skalního bludiště, zanechal otisk kopyta. Trasu ďáblovy cesty značí i další stopy, jedna se nachází v bažině pod bývalým hradním pivovarem a také v přilehlém lesním revíru.
Záludný Vartemberk
Záhadných a mystických míst v okolí Valečova je ale více. Na kopci zvaném Smrkovec severovýchodně od Valečova je asi metr vysoký kámen, jehož vrchní část je opracována do tvaru mísy s odtokovým žlábkem, o kterém se část archeologů domnívá, že sloužil jako obětiště při dávných pohanských rituálech.
Kdysi na hradě žila paní Machna, vdova po jednom z dvojice bratrů, majitelů hradu a husitských hejtmanů. Podle staré pověsti to prý byla velice chamtivá osoba a nic pro ni nemělo větší význam než získané dědictví. Protože tyto poklady samozřejmě v chaosu po skončení náboženských válek lákaly nejen tlupy loupežníků, ale také mocné a hrabivé šlechtické sousedy, dala paní Machna pod Valečovem vybudovat rozsáhlé podzemní chodby, do kterých poklad schovala. Ze strachu, aby její skrýš nebyla nikým vyzrazena, dala tajně povraždit všechny dělníky. Nakonec jí nezůstal jediný poddaný, a tak paní Machna, jak praví legenda, zemřela v naprosté samotě. Dodnes se prý poklad skrývá v útrobách hradu a valečovská hradní paní tu stále straší nezvané hosty.
Faktem je, že paní Machna opravdu existovala. Nepřehledné situace po smrti jejího muže šikovně využil Jindřich z Vartemberka. Náhlým přepadem se zmocnil hradu, vypálil ho, pobořil a Machnu s jejími dvěma syny odvezl na svůj děčínský hrad, kde všichni tři strávili dva dlouhé roky ve vězení. Machna pak pod nátlakem podepsala listinu, kterou svůj hrad převedla únosci a vězniteli. Naštěstí se s příchodem krále Jiřího z Poděbrad kolo osudu obrátilo a husitští Valečovští získali ztracený majetek zpátky.
Husitská základna
Hrad Valečov patří mezi nejzajímavější středověké pevnosti v Čechách. Kdysi patřil dvojici bratrů, Bartošovi a Bernardovi, kteří spolu vycházeli kupodivu dobře (což ve středověku nebylo zase tak běžné), oba se také dali do služeb husitského hnutí. Jejich jména a pečetě se vyskytují třeba na proslulém Žižkově polním řádu husitských vojsk, který svou podobou předběhl vývoj vojenského umění o několik set let. Se Žižkou oba bratry pojilo osobní přátelství, slavný vojevůdce na jejich rady velmi dal a oni se i díky jeho důvěře těšili vysokému postavení.
Prakticky od vypuknutí husitské revoluce až do potlačení vzpoury českých pánů sloužil Valečov českým, respektive kališnickým a protestantským, zájmům. V dobách své největší slávy se na pískovcové skále rozkládal kromě původního středověkého jádra také nový palác, vytápěný dodnes částečně zachovaným krbem. Propojení se starším palácem zajišťovala dřevěná schodiště a pavlače.
V roce 1833 na hrad zavítal během svého potulování skalními bludišti Českého ráje známý poutník a bard Karel Hynek Mácha. Ten vládl skvěle nejen slovem, ale i obrazem, a jako zručný malíř si romantickou zříceninu hned třikrát namaloval.
Text a foto: Petr Blahuš
SPIRIT
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
